Božský koncert s lidskou tváří
TOUCHÉ AMORÉ (USA), BIRDS IN ROW (FRA), NO OMEGA (SWE) 17. 5. 2014, 19:30 007 Strahov, Praha
Uplakaná šedivá sobota jako by se chtěla sladit s tím, co se mělo ten večer odehrát na strahovském kopci. Ospalá nálada mě ukolébala tak, že díky vlastní imbecilitě (nebudu rozvádět) dorážím na Sedmičku v momentě, kdy už je více než půlka setu švédských nomádů NO OMEGA v kopru. Nemusím si ani jednu vrazit, jejich zbývající čtyři songy mi dají zleva zprava hned několikrát. Hardcore punk s intenzitou soudného dne. Všeobjímající tíživé vibrace melancholie střetávající se s prdelnakopávajícím bordelem. Výsledkem je naprosto pohlcené sklepní obecenstvo, které se mimoděk pohybuje do rytmu jako jeden muž (ok, z části taky žena, ať jsme genderově korektní), protože prostě nemá na výběr. Promeškání velké části jejich setu mi najednou připadá jako má největší životní tragédie.
Náladu mi ale zvedá pomyšlení na následující bandu a jejich špinavě syrový hardcore s příměsí temna, frantíky BIRDS IN ROW. Zvědavý jsem hlavně na to, jak to tahle mystériem zahalená ekipa na živo ve třech zvládá. Inu, co se vizuálna týče, bohužel vám neposloužím. Díky namačkaným řadám před sedmičkovským podiem nepodiem, a také díky atypickým (pro ně však typickým) pokrčeným (pokřiveným) postojům při hraní a řevu, si zachovávají svou anonymní identitu. Kromě bubeníka tak vidím jen basákovu řepu, s kterou v divočejších pasážích hází do rytmu. Aspoň ten mé sluchovody zachytily (a to naprosto bez problémů, velká pochvala zvukaři za skvěle ukočírovaný sound během celého večera), avšak místy si s ním nevěděly rady. Na nahrávce perfektní skladby ke mně ne vždy promlouvaly takovým způsobem, jakým jsem čekal. Místy mi padala čelist z produkovaného řízeného bordelu, který však střídaly poněkud infertilní pasáže (nemluvě o dlouhých pauzách mezi skladbami, ač za technické potíže samozřejmě nelze nikoho vinit). Výsledný dojem byl však veskrze pozitivní – na trio pozoruhodný výkon.
Slova nedokážou vyjádřit, jak moc jsem toužil vidět TOUCHÉ AMORÉ naživo, zvlášť po naprosto úchvatné desce „Is Survived By“ z minulého roku. A možná ani neexistuje žádné vhodné výrazivo k popsání vjemů a pocitů, které ve mně jejich vystoupení vzbuzovalo a zanechalo. Nefalšovaná lidská čistota zabalená do umolousaně vyznívající uřvanosti, z které však čiší upřímnost a víra v každé vyřčené slovo. Slovo, které vychází z hrdla Jeremyho Bolma, a které přebírá za své i většina přítomných, čímž se tvoří dechberoucí hromadná litanie. Nevzhlíží se při ní však k bohu, nýbrž k životu ve všech jeho krásách, ale i strastech. Žádné přikrášlování, žádný med kolem huby. A do toho se srdcebolné melodie prolínají s těmi mrštnějšími a provokativnějšími, spílání střídá chuť si to s osudem vyříkat starým dobrým ručním způsobem. Médii k tomu určenými se staly všechny zásadní skladby, včetně kultovních záležitostí jako „The Great Repetition“, „Honest Sleep“, „Condolences“, či novějších nezbytností v podobě „Harbor“ nebo přídavkové „Gravity, Metaphorically“.
TOUCHÉ AMORÉ prokázali, že jsou jednou z nejvěrohodnějších a nejupřímnějších kapel současnosti. Jejich schopnost spojovat lidi prostřednictvím svých poselství byla naplněna do poslední kapky. Jeremy Bolm a spol. si zcela podmanili celou Sedmičku, aniž by jen letmo dali najevo něco jako nadřazenost. Nevídané, famózní a neopakovatelné.
text: Dan Hromada
