Je to už více než rok a půl, co se s tímto světem rozloučil Mitch Lucker, vzývaný frontman kalifornské deathcorové mašiny SUICIDE SILENCE. Někteří možná po této smutné události na kapelu zanevřeli s tím, že bez Mitche to už „nejsou Suicide Silence“ (v této množině lidí bychom ale asi našli převážně mladší ročníky něžnějšího pohlaví, kterým víc než o hudbu šlo o iMitch – čti imidž – zkérované modly). My ostatní, tedy pravděpodobně všichni, co ve čtvrtek navštívili Podnik v KD Vltavská, jsme chtěli zjistit, zda (sebe)vražedné ticho dokáže proříznout nový frontman Eddie Hermida (ALL SHALL PERISH).
Večírek rázně nakopla známá moravská grupa NOOSTRAK, která je pro mě tuzemskou žánrovou špičkou (spolu se SUFFOCATE WITH YOUR FAME). NOOSTRAK jsem viděl během posledních pár měsíců asi potřetí, a musím říct, že mě baví s každým vystoupením víc a víc. Jejich vysoce technické pojetí a „nesmyslně“ (v dobrém slova smyslu) pojaté struktury zní na živo brutálně, a to prosím jen s jednou kytarou! I přes poněkud statičtější pojetí Freda a spol. se postupně plnící prostor začal rozehřívat a dokonce došlo i na nějaké ty moshovačky. Zvuk byl (stejně jako celý večer) naprosto skvělý, v tomhle mě Podnik překvapil, ale trošku zvláštní (a na deathcorové akci možná i rušivé) bylo v podstatě denní světlo uvnitř klubu, které pronikalo skrz průsvitné stropní luxfery.
Na THY ART IS MURDER jsem se docela těšil, ač to není zrovna kapela, kterou bych si nějak často posílal do uší. A podobně natěšený byl i dav namačkaný před podiem, který se střelhbitě rozdivočil záhy poté, co se hromotluk CJ McMahon chopil mikrofonu a jal se se svou suitou drtit naše sluchovody nekompromisním deathcorem po australsku. Sypačky střídaly masakrózní breakdowny a do toho CJ diktoval svým hlubokým murmurem, který občas osvěžil o vysoké screamy. Jak jsem už nastínil – THY ART IS MURDER nemám úplně naposlouchané, ale po několika skladbách jsem se začal poněkud nudit, protože formule zmíněná v předchozí větě se vícemnéně neustále opakovala. Z letargie mě vytrhly jen songy „The Purest Strain Of Hate“ a závěrečná „Reign Of Darkness“, které jsou jaksi nejosobitější a trošku jiné, než zbytek setlistu.
Nutné přestavby na podiu proběhly poměrně svižně, a už řádně potemělý prostor prozářila světla, která dala znamení k palbě – a první výstřel v podobě „No Pity For A Coward“ byl hned smrtící. Stín pochybností byl ten tam, SUICIDE SILENCE to tam sázeli s naprostým přehledem a s takovou zapáleností, že nebylo třeba sáhodlouhých diskuzí – i bez Mitche je to pořád ten starý dobrý kolos, který smete všechno, co mu stojí v cestě. Eddie Hermida byl naprosto famózní – technicky dokonale podával jak typické vysoké „kačeří“ screamy, tak hluboké growly, a obsluha strunných nástrojů mávala svými dlouhými řepami a přitom bezchybně sehrávala svou smrtelnou operu.
Nechyběla žádná ze zásadních pecek, včetně „Wake Up“, „Unanswered“, „Slaves To Substance“, či nový singl „Cease To Exist“ z nadcházející desky. V moshi se to mlelo, circle pity se točily s vysokou kadencí, a občas se i někdo proletěl vzduchem a nechal unášet lesem rukou. Naprostý vrchol pak přišel s přídavkem „You Only Live Once“, při kterém mosh kulminoval a do toho hlasivkama vypomáhal snad celý sál.
Po koncertě jsem se bavil s pár lidma, kteří říkali, že to sice bylo super, ale chybělo jim to Mitchovo charizma, které dokázalo strhnout a zhypnotizovat dav. Mně teda přišlo, že byl utržený i tak – minimálně mě tihle (převážně) dlouhovlasí řízci do téměř hypnotického stavu dostali. Jasně, Eddie není takový divočák a chová se na podiu trošku umírněněji, ale co se muzikantských kvalit týče, tak možná Luckera dokonce převyšuje. A hlavně – je dobře, že SUICIDE SILENCE můžou pokračovat v tvorbě a koncertování, protože live je to pořád neskutečná darda. Příště du zas!
