Letos v listopadu to bylo přesně dvanáct let, co byla v Olomouci založena progmetalová kapela SPLIT BEARING. Její členové, ač naráželi na překážky typické pro tuzemskou scénu, se po celé ty roky drželi klasického progresivního pojetí a letos své úsilí korunovali výborným novým albem „Welcome to the Present“. Nejvyšší čas podívat se pohledem hned tří členů SPLIT BEARING na události minulé, současné, ale i ty budoucí.
Před SPLIT BEARING jste s kytaristou Mirkem Řezníčkem působili v revivalu DREAM THEATER. Ale dle vaší biografie pocházel nápad na založení progmetalové kapely od bývalých členů deathmetalových GODLESS TRUTH. Vy jste neměli v DT revival ambice hrát vlastní materiál? Petr Duliškovič: Ty ambice jsme rozhodně měli. Většina seskupení muzikantů se však hned ze začátku do vlastní tvorby nepouští. Touha hrát prog nás logicky směřovala ke kapele, kterou jsme nejen uznávali, ale která patřila a stále patří ke špičce ve svém žánru. Dá se říci, že hlavně na můj popud DT revival zanikl, jelikož jsem si stále více a více uvědomoval, že dělat revival takovéto kapele je takřka nemožné.Takže už od počátku bylo jasné, že vlastní tvorba je jen otázkou času .
První nahrávka „Somewhere in Between“ vyšla v roce 2003, tedy rok po založení SPLIT BEARING. Jednalo se o nový materiál nebo jste měli i některé nápady uložené v šuplíku? Mirek Řezníček: Prakticky v dobách DT revivalu se nějaký vlastní materiál i skládal. Tuším, že zrovna skladba „World Of Lies“, ta byla na desce z nejstarších. Zbytek skladeb se dělal od založení SPLIT BEARING v září 2002. Byli jsme hodně zapálení a euforičtí, tak se hrnul motiv za motivem, riff za riffem.
Prog rock a prog metal nebyla v ČR a SR zrovna oblíbená hudební škatulka. Jak vás přijímali fanoušci? Pomohlo vám třeba to, že v té době se právě DREAM THEATER stávali velkou kapelou a lidi začali tento styl vnímat jinak? PD: Nebyla, a upřímně řečeno, stále není ani u nás, ani na Slovensku moc oblíbená. Je to ostatně vidět i na návštěvnosti koncertů a teď nemyslím jen tuzemských kapel hrajících tento styl. A jestli nám to pomohlo? Neřekl bych. Teď bych se nechtěl nikoho dotknout, ale u nás tohle funguje přesně naopak. My jsme bohužel hlavně národ kritiků. Většina lidí tě totiž hned začne srovnávat s kapelami, které jsou celkově úplně někde jinde a hrají na profesionální úrovni. Často se zapomíná na to, že jsme kluci, kteří chodí do zaměstnání a muziku dělají jen jako svoje hobby ve volným čase.
V roce 2008 vám vychází první dlouhohrající nahrávka „Terrain Echo“, kterou označujete jako daleko kompaktnější. Změnilo se něco zásadního v kompozičním procesu nebo to byl výsledek sehranosti sestavy? MŘ: Začala se poslouchat i jiná muzika (v mém případě třeba Peter Gabriel, FUN LOVIN’ CRIMINALS, FREAK POWER), obzory a vnímání se rozšiřovaly a sehranost tomu samozřejmě bezesporu napomohla. Co se týče produkce alba, nikoliv komponování, důležitým vlivem byla asistence Klaudy Kryšpína (bicí, PRAŽSKÝ VÝBĚR), který přispěl svými zkušenostmi. Společnými silami jsme skladby zeštíhlili a ty díky tomu nabraly obrovsky na dynamice a srozumitelnosti. Dodal kapele hlavně novou krev a energii.
Jak jste se s Klaudiem zkontaktovali? Jiří M. Lýsek: Klaudu Kryšpína jsem zkontaktoval já. Je to odmala můj idol a vzor a věděl jsem o něm, že má rád progresivní muziku. Původně jsem mu poté, co si nás poslechne, chtěl nabídnout naše předskokanství před VÝBĚREM. Ale to je nemožná věc, a tak se nás Klauda chopil jakožto spoluproducent ve studiu. Jeho přínos, co se týká zvuku a – jak už říkal Mirek – „zeštíhlení“, byl obrovskej. Ono to album už bylo natočený a námi smíchaný. Ovšem pak přišel ON a začalo to hrát. A to nemluvím o tý euforii dělat na svým albu ve studiu se samotným Klaudou Kryšpínem.
Nejožehavějším postem byl ten klávesový. Proč se u vás tak často točili klávesisti a klávesistky a proč jste se nakonec rozhodli tento post neobsadit? PD: Jednoduše řečeno, podle našich představ to furt nějak nebylo to pravé ořechové. Zjistili jsme, že sehnat opravdu schopného klávesistu je v našem regionu prakticky nemožné. Paradoxně když jsme se seznámili s Marou (host na nové desce), hned jsme věděli, že to je přesně ten člověk, kterého jsme hledali. Smůla byla v tom, že je časově velmi vytížen a nemohl se stát regulérním členem SPLIT BEARING. Proto s náma hraje pouze v digitální formě z computeru. (úsměv) MŘ: Teď máme vše na pódiu kontrolováno metronomem a veškerá klávesová stopáž ze studia včetně samplerů i druhých kytar jede z notebooku. Zní to plnohodnotně.
O rok později vyšla deska „Six Years of Working Split Bearing Without Malfunction“, která byla především vaší poctou zemřelému kytaristovi PANTERY Dimebagu Darrellovi. Proč tedy takový název? Chtěli jste dát najevo, že vše šlape na jedničku? MŘ: V tu dobu jsme dostali nabídku do nově otevřeného studia v Olomouci, tak jsem udělali takový experiment. Tři naše předělané skladby plus jeden cover od PANTERY – „Cemetery Gates“. Píseň se nám líbila, natočili jsme ji, na albu upřednostnili a tímto vzdali poctu Dimebagovi (pět let od úmrtí). Název desky a předělávka od PANTERY nemají nic společného. Název měl spíše naznačovat, že žijeme a fungujeme. (úsměv)
Vzhledem k tomu, že jste další nahrávku vydali až letos, znamená to, že po roce 2009 už nějaké zásadní „závady“ SPLIT BEARING postihly? JML: Docela i ano. Zejména nás dobrovolně opustil baskytarista Tomáš Surma a po něm nastoupil novej, a to Vašek Bezkožka (skutečným jménem Bezkočka – pozn. red.). S tím je samozřejmě spojený hledání náhradníka, posléze nazkoušení materiálu a další věci. Nejde ani tak o závadu, spíš o přirozenej vývoj. Neznám kapelu, kromě VISACÍHO ZÁMKU, co by fungovala poRRát ve stejný sestavě.
Čekat na vaše nové album se však vyplatilo. „Welcome to the Present“ je deska dotažená po všech směrech. Jak dlouho vznikala a co na jejím zrodu bylo pro vás to nejtěžší? MŘ: K rozhodnutí natočit novou řadovou desku došlo koncem roku 2009. Věděli jsme z předchozích zkušeností, že v našem případě není nahrání CD otázka dvou týdnů či jednoho měsíce, zvolili jsme tedy pozvolný postup. Ostatně nebylo kam spěchat. Když jsme měli hotové základy skladeb, nabídl se nám náš kamarád Marek Pala z JAMU (klávesy), že nám milerád desku o tuto harmonickou složku obohatí. S tím bylo samozřejmě spojeno delší čekání, až se skladby naučí, ale i za tohoto předpokladu jsme tuhle nabídku nemohli odmítnout. Když se mi po jisté době dostaly jeho nahrané vzorky do rukou, přišla na řadu domácí laboratorní činnost. Paralelně s tím se objevily bubeníkovy zdravotní komplikace, které nakonec skončily operací. Půl roku za něho suploval jiný bubeník a to celou věc opět oddálilo. Opakuji, nebylo kam pospíchat. Cvičil se hlavně materiál pro koncertování. Studiová práce, jak už jsem zmínil, šla v daný okamžik stranou. Koneckonců dobrá věc se podařila. Operace zad proběhla úspěšně. Jirka jako znovuzrozený a plný svěží energie se rozhodl přehrát bicí nanovo, protože stará verze pro něj už nebyla košer. Vše si krásně sedlo s muzikou a desku jsme mohli s radostí dokončit.
Jaké jsou vaše plány a cíle po vydání „Welcome to the Present“? JML: S oblibou říkám, že chci vyprodat Wembley, ale nikdo se tomu už nesměje. Ale popravdě řečeno, chtěli bychom více koncertovat, což znamená asi nejen v Česku. Chtělo by to vyjet za hranice. Pro začátek by stačilo Polsko a hned by se nám hrálo a tvořilo líp. Asi budeme muset sehnat opravdovej management. To je moje přání a cíl... jo a taky se nerozpadnout. (smích)
Sestava: Petr Duliškovič – zpěv Mirek Řezníček – kytara, samply Vašek Bezkočka – baskytara Jiří M. Lýsek – bicí Marek Pala – klávesy (pouze studiově)
Jan Kozák
