Iva Hadj Moussa je česká spisovatelka a mimo jiné i velká fanynka metalové hudby, která často navštěvuje hudební festivaly. Ve své nejnovější knize Démon ze sídliště svoje dvě vášně spojila. Démon ze sídliště pojednává o mladém metalistovi Šimonovi, který se připlete k velmi temných událostem. Přinášíme vám závěrečný díl rozhovoru redaktorky Lucky Mařanové s úspěšnou a sympatickou spisovatelkou.
Knihu Démon ze sídliště koupíte na Sparkshopu.
Tvůj syrový styl v knize Démon ze sídliště bych skoro až přirovnala ke Kotletovi nebo Sněgoňové… Znáš jejich tvorbu? Popřípadě, kdo je v psaní tvou inspirací?
Kotletu znám, Sněgoňovou ne, ale díky za tip! Čtu spoustu knížek – klasiku (George Orwella můžu číst opakovaně), detektivky, thrillery, povídky… nemůžu říct, že mám nějakou konkrétní inspiraci. Ale miluji autory, kteří umí dokonale zachytit atmosféru nějakého místa, něco, o čem si myslíte, že nejde ani popsat. A taky mám ráda, když autor umí vzbudit trochu mrazivou atmosféru. Zbožňuji horory, ale opravdu dobrých hororů je málo. Zrovna teď čtu
knížku Architekt temna od finského spisovatele, který se jmenuje Marko Hautala. Je to vynikající a fakt se u toho bojím. A chystám se na Neklidnou krev od Roberta Galbraitha, neboli Kate Rowlingové. On (ona) píše naprosto úžasně.
Zároveň i drsné situace prošpikováváš sarkasmem a černým humorem. Vychází to přímo z tvé osobnosti?
Řekla bych, že jo. Myslím si, že sarkastické komentování všeho možného je mi vlastní už od raného věku. A umím si udělat legraci i sama ze sebe, ono je to pak všechno tak nějak jednodušší. Někdy nám naše trable připadají naprosto bezvýchodné, ale občas pomůže podívat se na ně s nadhledem. Jsem přesvědčená o tom, že humor nemá žádné hranice a klidně může být co nejčernější. Občas mi přijde, že lidi jsou hned ze všeho uraženi a dotčeni. A o to víc má chuť si do nich trochu “rýpnout.” Přitom se považuji za nijak škodolibého, spíše laskavého a srdečného člověka.
Ačkoliv se hlavní hrdina Šimon snaží tvářit strašně drsně, v jádru je to citlivý kluk. Myslíš, že jsme my metalisti všichni takoví? Drsný na povrchu, ale hladký uvnitř?
Nechci to zobecnit na celou metaláckou populaci, ale ano, myslím si, že metalisti jsou velmi často citliví, až křehcí lidé. I hrdina knížky Šimon je takový, ačkoliv svou křehkost tak trochu zakrývá drsnou image. Je to taková jeho obrana proti světu. Který je, co si budeme povídat, vlastně dost krutý a nespravedlivý. I pro mě je metal svým způsobem terapie, i když
tvrdou image si nepěstuji. Ale metalová trička nosím často a ráda, skoro z každého koncertu si nějaké odnesu.
Jak dlouho ti trvalo Démona ze sídliště napsat? Někdo tvoří knihu roky, někomu stačí pár probdělých nocí…
Jak už jsem zmínila výše, trvalo mi to asi tři měsíce. Což považuji za celkem krátký čas. Já dokážu napsat tak jednu, maximálně dvě stránky denně. Psaní je celkem duševně, ale vlastně i fyzicky vyčerpávající, alespoň tedy v mém případě. Občas si po dvou hodinách psaní připadám, jako bych složila vagón uhlí.
A už máš plány na další dílo? Setkáme se znovu s našimi hlavními hrdiny?
Těšit se můžete na již zmíněnou Havířovinu, a ačkoliv není o metalu, je myslím celkem tajemná až mysteriózní (i když i tady občas černý humor vystrčí drápky). O metalu zatím další knížku nechystám, ale kdo ví?
