Kalifornská drtička SKELETAL REMAINS není žádným zkostnatělým útvarem, ale jasně bujícím a tepajícím deathmetalovým organismem. Důkazem nechť je čerstvá placka „The Entombment of Chaos“, na kterou frontman Chris Monroy nedá dopustit. Proč? Inu, posuďte sami.
Text: Bob Zelenka
Nejdřív by mě zajímalo personální zemětřesení, které u vás nedávno proběhlo. Co se stalo?
Lidé přicházejí a odcházejí. Nemám tendence a chuť být v kapele s někým, kdo nemá absolutní zájem, kdo se nechová jako profesionál. Osobně mě personální změny moc nezasáhly, protože stejně všechno v kapele tvořím sám. Akorát jsem byl nasraný, že já do všeho dávám maximum a ostatní na vše kašlou. Nyní ale SKELETAL REMAINS jedou s novým soukolím a myslím, že šlapeme na plné obrátky. Jsem tomu moc rád, neboť jsem SR vypiplal od samých plenek. I proto mě těší, že je v kapele opět kytarista Mike, který se mnou vše rozjížděl v roce 2011. Spolu s ním jsem nabral basáka Noaha Younga.
Je bubeník Charlie Koryn, jenž vám vypomohl na novém albu, pouze studiovým, respektive sezónním hráčem v rámci SKELETAL REMAINS? Nebo s ním počítáš i do budoucna?
Charlie je víc než jenom studiový hráč. Už nám vypomohl vícekrát. Odjel s námi několik velkých turné, a navíc spolu náramně vycházíme. Má ale spoustu svých vlastních projektů, takže je hodně vytížený a není v jeho silách u nás být natrvalo. Nicméně sám Charlie nám dohodil svého kamaráda Pierce Williamse, který je nyní plnohodnotným členem kapely. Samotné bicí party jsem komponoval doma pomocí automatu, což bylo pro mě nejlepším řešením, neboť jenom já sám dobře vím, co a kde chci použít. Nebojím se říct, že na novém albu jsou bicí mnohem agresívnější a extrémnější než kdy dřív.
Na předchozích deskách byl ve vaší tvorbě docela zřetelně cítit feeling raných DEATH. Na novince „The Entombment of Chaos“ jste navíc přidali ještě na hutnosti a brutalitě, souhlasíš?
U nás vždy budeš vnímat jemný náznak DEATH, jelikož Chuckova kapela měla a bude mít vždy vliv na naši tvorbu. Ale jak jsi sám naznačil, novinka se trochu liší od předešlých nahrávek. Řekl bych, že každou naši desku ovlivňuje spousta faktorů v době jejich vzniku. Jedná se jak o osobní, emocionální záležitosti, tak i samozřejmě o hudební vývoj každého z nás. Prošli jsme si i složitým obdobím, což se projevilo mnohem větší agresivitou na nahrávce. Materiál je mnohem brutálnější s velice rychlými pasážemi. Takovou desku jsem chtěl natočit už dlouho, ale neměl jsem kolem sebe dostatečně kvalitní mančaft, se kterým bychom vše dali dohromady.
Je radno zmínit, že novinka je rovněž hodně dynamická a organická. Měl v tom prsty fenomenální studiový kouzelník Dan Swanö?
Díky jeho citu pro věc je deska hodně organická s maximem dynamiky, jak jsi sám uvedl. Spolupráce s Danem je vždycky pohodová jízda, vždy nás směruje dobrými, trefnými radami. Nefunguje to tak, že by nám vyhodil celou skladbu, vždy se snaží poupravit určité pasáže či momenty s chybami, které se mohou vyskytnout. Máme štěstí, že jsme si navzájem sedli.
Jsi fanouškem jeho legendární formace EDGE OF SANITY? Hrála roli ve tvém hudebním dospívání a zrání?
Samozřejmě! Jsme fanoušky nejenom EDGE OF SANITY, ale i dalších kapel, které kdy rozjel. Třeba NIGHTINGALE, i když se přímo nejednalo o extrémní metal. Jeho tvorba byla pro vývoj celé scény hodně zásadní a není divu, že jsme jí propadli i my. Vždy jsem tak trochu toužil se s tímto hudebním mágem setkat. Že s ním budu spolupracovat i při nahrávání vlastních desek, by mě v životě nenapadlo. Vlastně se mi tak splnil jeden ze snů.
Určitě se ale způsob komponování a nahrávání novinky změnil od alba „Devouring Mortality“, i díky nově příchozím členům.
Určitě největší rozdíl způsobil nynější virus covid-19. Asi den předtím, než jsme měli jít do studia, byla Kalifornie uzavřena. Charlie naštěstí přiletěl o týden dřív, než všechen ten svrab vypukl a nabral na intenzitě. Hodně jsme nové skladby přehrávali a pilovali, aby vše bylo připraveno na sto procent. Vůbec jsme nevěděli, co se bude dít. Volali jsme do studia, kde nám řekli, že nahrávání pravděpodobně neklapne. Měli jsme jen minimální možnost změny. Rozhodli jsme se narychlo oslovit studio, kde jsme natáčeli předchozí desku, a tam jsme na poslední chvíli nahráli bicí. Vše ostatní jsme natočili v mém domácím studiu. Docela stresující situace na jedné straně, ale na druhé straně jsme tak nebyli pod tlakem, když se točilo u mě doma. Měli jsme dostatek času, jak na případné dopilování skladeb, tak i na odpočinek. Kdykoliv jsme se tak mohli k nahrávání vrátit. Zajímavá zkušenost, kterou jsem si svým způsobem užíval. Nevím, jak bude situace vypadat u dalšího alba, ale klidně bychom nynější způsob práce zopakovali.
Nové album je rovněž prvním materiálem vydaným u gramofirmy Century Media. Jak se cítíte u takového vydavatelského giganta?
Už jsme spolupráci započali s předešlým albem, ale jednalo se jenom o jejich evropskou pobočku. Nyní pod ně spadáme celosvětově, takže si nemůžeme stěžovat. Naše extrémní hudební poselství se tak dostane do všech koutů na planetě. Určitě se nyní cítíme mnohem pohodlněji a jistěji. Přece jenom předchozí firma byla docela malá a vázla jim distribuce. Century Media jsou úplně jiný level. Nyní máme možnost hrát mnohem větší porce koncertů, můžeme jet spoustu turné a navýšil se nám rozpočet, což vždy potěší.
Bereš novinku „The Entombment of Chaos“ v souvislostech, o kterých jsme se bavili, za jakýsi milník ve tvorbě SKELETAL REMAINS? Mám tím na mysli novou firmu, nové spoluhráče, nový způsob nahrávání…
Osobně „The Entombment…“ vnímám jako novou kapitolu kapely. Prostě se naskytly problémy, které se musely řešit, a vše vústilo do podoby, v jaké SKELETAL REMAINS vidíš dnes. Nikdy jsme neplánovali opustit deathmetalové vody, nebo nějakým zásadním způsobem obměnit náš zvuk. Po poslechu novinky ti musí být jasné, že jsme pořád věrní svému brutálnímu řemeslu. Na druhou stranu musím zmínit, že nejsme kapela, která by chtěla vydávat pokaždé stejná alba. Chceme se neustále posouvat dopředu, jak po tvůrčí, skladatelské stránce, tak i po stránce zvukové. Pořád to ale budeme my. Každá nová, čerstvá nahrávka by se měla určitým, třeba i jenom minimalistickým způsobem lišit od předchozí. Náš zvuk musí být zvuk SKELETAL REMAINS s novými elementy.
Fantastický obal si vzal pod patronát opět Dan Seagrave. Vypadá to, že mu necháváš dostatečně volné ruce k vizualizaci svých vlastních myšlenek.
Když zadáváme grafickému umělci své představy, už je v kostce máme připravené. Potom následuje proces konfrontací, diskusí a posílání si námětů a skic tam a zpět. Po ujasnění všech detailů následuje finální zpracování námětu. Tentokrát jsme ale nepostupovali klasickým způsobem, kdy máme hotové texty a předáme je umělci k inspiraci. Měli jsme jenom polovinu textů, když Dan přišel s konečným dílem. Takže se dá říct, že grafická podoba alba tentokrát měla vliv na druhou polovinu textů. Role se tak trochu obrátily, ale vše ku prospěchu věci. S finálním výsledkem jsme moc spokojení.
Na albu je i předělávka „Stench of Paradise Burning“ od DISINCARNATE, tedy kapely fenomenálního kytaristy Jamese Murphyho. Proč jste se rozhodli pro tento cover?
Kapela DISINCARNATE, vlastně vše okolo Jamese bylo jedním z inspiračních spouštěčů, proč jsme vůbec s Mikem rozjeli SKELETAL REMAINS. Vždy jsme byli jeho fanoušci, a všech skupin, kde se objevil, jako CANCER, DEATH, OBITUARY. Dlouho jsem nosil v hlavě vlastní verzi jedné ze skladeb ze zásadního alba „Dreams of the Carrion Kind“. Zmiňovaná skladba se měla objevit už na našem předchozím albu, ale kvůli technickým problémům se zvukem bicích a nedostatku času jsme nakonec od nápadu upustili. Až nyní jsme se ke skladbě vrátili a myslím, že se nám povedla velice dobře. Nahráním „Stench…“ jsme vyjádřili i respekt a poctu jednomu z našich obrovských vzorů a hrdinů.
Živé hraní je teď bohužel, díky zasranému viru, u ledu. Jak vše vnímáš z pozice hudebníka? Co tě momentálně naplňuje?
Současná situace má vícero stránek. I kdyby nenastala pandemická krize, vždy když nejsme někde na turné, trávím čas nejraději doma s dětmi. Rodina je u mě na prvním místě. Jediný rozdíl je v tom, že nemůžeme chodit na procházky do parku, ale jinak jsem domácí typ. Co se týče hudební stránky, velký efekt to na mě nemělo, protože když nejsem s rodinou, jsem v domácím studiu. Nikdo nemůžeme vědět, co se bude dít a jak dlouho tahle sračka potrvá. Prozatím jsme přebukovali všechny akce na příští rok, který snad už bude „normální“. Zatím jdeme den za dnem a doufáme ve zlomový moment. Musím se přiznat, že mi pódium už začíná zatraceně chybět.
