V rámci vyprašovaní archivů pro vás přinášíme interview se vzácnou kapelou experimentálního rockového střihu BOSS KELOID z roku 2018. Zatím poslední album britských šamanů „Melted on the Inch“ je stejné jako kabát, do kterého ho progresivní parta oblékla.
Můžete na něj koukat jako na obraz v galerii a rozmlouvat s vlastním nitrem nad jeho barevnosti a různorodostí, odlupovat jednotlivé části a koukat pod povrch. Oči uvidí pořád něco nového a poslech nabídne uším hudební mnohovrstevnost, kterou je dobré dávkovat opakovaně, jak tvrdí bubeník tělesa Ste.
Text: Martin Kerek
Vaše kapela je pro naše zeměpisné končiny zatím určitým skrytým pokladem, a dělá mi velkou radost, že se její identita teď více poodhalí. Na začátek bych se zeptal na historii formace a její začátky.
Paul Swarbrick a jeho dlouholetý přítel Paul Thomason se s bratrem Chrisem rozhodli pro experiment BOSS KELOID někdy v roce 2010. Zvláštní název je odvozen od písně z repertoáru IRON MONKEY. Paul má rád názvy, jejichž význam je poněkud skrytý. Kluci mě znali, přizvali na neobsazené místo bubeníka a sestava začala být víceméně stabilní.
Multižánrovost, kterou se prezentujete, naznačuje, že vaše muzikantské chutě musí být hodně široké. V jakých končinách můžeme hledat vaší inspiraci?
Naše hudební paleta je bezesporu bohatá. Alex zbožňuje reggae, až donedávna se mu věnoval ve vlastní kapele THE HICKS. Kytarista Paul je odchován kapelami jako CLUTCH nebo KYUSS. Já osobně čerpám z jazzu, funku a rané progresivní hudby ze sedmdesátých let.
Možná první věci, která udeří přímo do očí v souvislosti s novou deskou, jsou záhadně znějící názvy písní, u kterých trochu bojuji s hledáním pravého významu. Podle jakého klíče došlo k výběru daných jmen?
BOSS KELOID byli vždy známí svým zvláštním vkusem pro podivné názvy alb a teď přišla řada i na skladby, které neznamenají vůbec nic. Nepřipisujeme důležitost vlastním titulům, ale věcem pod povrchem, tedy samotné hudbě. Ohledně nového alba proběhla diskuze s myšlenkou, co kdyby nikdo nemohl vyslovit názvy skladeb, a zároveň uhodnout jejich význam. Dobrý příklad je „Tarku Shavel“, náš kytarista má rád bojové videohry, kde dvě z postav mají podobná jména. Z počátku se jednalo jenom o pracovní název, který když promítneš do zhudebněné podoby a několikrát ho zopakuješ, zalíbí se ti.
Vím, že textům v kapele se věnuje Alex, ale možná budeš schopen prezentovat některá koncepční zaměření jednotlivých skladeb. Konkrétně by mě zajímala pro mě možná nejzajímavější skladba desky „Chronosiam“, která má středověký hymnický nádech.
Alex někdy stráví několik dní zpíváním čistého blábolu, snaží se zkorigovat výšky a napasovat je na navržené melodie. Samotná „Chronosiam“ byla napsána společným perem Alexe a Paula, její myšlenka se opírá o téma postavení se čelem k složitým životním situacím, o nepoddání se těžkému osudu. Má trochu folkový nádech. V posledních dvou letech jsme hodně poslouchali starší anglické progresivní kapely jako YES, možná je jejich vliv v písní rovněž znát.
Píseň „Jromalih“ má téměř šamanské vibrace a nabízí snad veškeré pěvecké rozsahy, což ostatně považuju za velikou devizu kapely. Jak jste přišli na roztodivný název skladby?
Ve zkušebně máme pracovní tabuli, na kterou se uvádí různé nápady, Paul načrtl hvězdu (v angličtině asterix) a pak ji dal do závorek. Z legrace jsem dodal, že v jeho podobě nejde o asterix ale jromalix, nakonec vše skončilo hodinovou rozmluvou a přesvědčováním. (smích) Ale název skladby byl na světě. Úvod písně překvapivě nehledej v Alexově režii, ale v mé a Paulově. Doma mám několik perkusí, které jsem zakomponoval do kytarového soundu a exotický nádech, který si vnímal, byl na světě. Šlo ale spíše o náhodu než nějakou konkrétní promyšlenou šamanskou hudbu. Jinak Alex na svých vokálech hodně pracuje, zároveň je veliký fanoušek Mika Pattona. Na novém albu je znát výraznější přechod k čistšímu hlasu.
V jedné pasáži písně „Griffonbrass“ je uvedeno, že svoboda je komerční. Jak máme takové poselství vnímat?
Stačí se podívat na hudební průmysl. V některých žánrech, hlavně rocku a popu, věci fungují tak, že čím víc jsi úspěšný, tím víc je tvoje kreativita omezována jinými a podřízena businessu. Člověk si musí vybrat cestu peněz nebo svobody tvorby, což je smutný úděl většiny interpretů.
