Blackmetaloví inovátoři BLAZE OF PERDITION z Polska se rozhodně nedrží zavedených standardů a jdou si prostě a jednoduše za svými sny. Letošní počin „The Harrowing of Hearts“ přináší zajímavou extrémní koláž s příměsí rozličných výstředních elementů. Vokalista Sonneillon nás provede veškerými zákoutími své nevšední tvorby.
Text: Bob Zelenka
Album „The Harrowing of Hearts“ je hodně dynamické, organické s takřka živým feelingem a atmosférou. Je slyšet, že jste si dali skutečně záležet. Čeho si na novince ceníš nejvíc?
Po produkční stránce jsme se diametrálně posunuli dopředu. Ale je jasné, že tisíc lidí, tisíc chutí. Každý se na album může dívat samozřejmě z vlastního hlediska. Já jsem například moc rád i za produkci přechozí nahrávky „Conscious Darkness“. Vždy je ale prostor posunout se o něco dál, a na novém albu se nám to povedlo hodně. Novinka se rovněž může někomu zdát jako mnohem uhlazenější po zvukové stránce, ale my to vnímáme jinak. Dle mého soudu je mnohem útočnější a taky je zde cítit až rocková vibrace. Podařilo se nám na album dostat vše, co jsme chtěli. Samotná nahrávka je mnohem nezávislejší od všeho, co jsme natočili v minulosti, což byl náš cíl.
Řekl bych, že nový materiál je mnohem otevřenější pro posluchače, budeš se mnou souhlasit?
Je fakt, že materiál doznal dost změn a byl ovlivněn mnoha elementy. Čerpali jsme nyní hodně mimo náš extrémní žánr a album tak dostalo speciální nádech. Předchozí čtyři alba byla čistě blackmetalová, takže jsme se nyní rozhodli krapet rozšířit svoje obzory. Respektive jsme se chtěli posunout dál po tvůrčí stránce. Vedla nás i určitá zvědavost, čekáme, kam až nás to experimentování dostane a posune. Momentálně si nejsme jistí, co nastane v budoucnu. Na novém albu jsme se pokusili o věci, které jsme nikdy předtím nedělali. Dalo by se tedy říct, že se jedná o určitý prubířský kámen.
Je pravda, že jste tentokrát materiál skládali dohromady jako celek?
Asi s nejvíce nápady přišel kytarista Lukasz. Nakonec jsme se ale všichni slezli ve zkušebně, kde jsme všechno společně dávali dohromady. Každý si z domu přinesl vlastní věci, které potom předkládal ostatním, kde jsme pak vybírali nejlepší části pro další rozpracování. Rozhodně jsme tedy pracovali jako celek. Dokonce se zapojil i relativně čerstvě nový kytarista Marcin, který vytvořil „With Madman’s Faith“. Dostal šanci a předvedl se skvěle. O zbytek se postaralo zbylé trio. Album je tím pádem hodně zvláštní, netradiční, protože každý z nás přišel s odlišným materiálem. Celek trochu vybočuje od linky, na kterou byli naši fanoušci zvyklí, ale po pozorném poslechu se určitě každý prokope k samotnému jádru, kde už se bude cítit jistější.
Tebou zmiňovaná „With Madman’s Faith“ je hodně depresivní až s melancholickým nádechem.
Řekl bych, že celé album má určitý melancholický nádech. Tenhle způsob tvorby textů i hudby je mi vlastní. Třeba jsem melancholická postava, nevím. (smích) Určitě ale nebudu hlouběji analyzovat. Snažím se psát materiál a texty tak, jak je v daný moment cítím a vnímám. Vše čerpám ze svého nitra, které je největším zdrojem všeho. Ohledně depresivního nádechu bych s tebou i polemizoval, ale určitě je album protkáno umně skrytým smutkem, který vyvěrá v momentech, kdy to nejméně očekáváš.
V jakém rozpoložení nejčastěji materiál skládáš?
Jak už jsem napověděl v předchozí odpovědi, drtivá většina vzniká v mém ne zrovna pohodovém stavu. Dá se říci, že se musím emočně cítit zle, aby ze mě něco kloudného vypadlo. Vše se samozřejmě potom odráží v samotných textech. Když jsem totiž dobře naladěn, cítím se šťastný, nejsem schopen ze sebe po tvůrčí stránce nic dostat. Jsem naprosto nápadově prázdný. Když se nacházím na druhé straně emocionální houpačky, nemám o nápady nouzi. Tyhle stavy jsou zvláštní, ale jak je vidět, fungují. Jsem schopen se v osamění a osobní melancholii zahloubat do svého nitra.
Pokoušíš se ve skladbě „Królestwo Niebieskie“ poukázat na nebezpečí náboženství?
Je hodně složité text přiblížit někomu zvenčí. Obecně bych řekl, že se jedná o jakousi oslavnou hymnu naší temné, osobní přirozenosti. Vlastně v sobě nese odkaz všeho temného, co skrývá naše podvědomí. Jedná se o lidskou stránku, kterou se každý snaží schovat před ostatními. Analýza odvrácené lidské strany. Částečně by se dalo říct, že tohle téma postihuje i zbytek skladeb na albu, každou z trochu odlišné perspektivy. Nejedná se ale o koncepční materiál, i když jemná pojící linie pulzuje pod povrchem.
Trochu mě tedy zmátl název, ale i tak mi to nedá se nezeptat na dva, pro někoho kontroverzní filmové snímky, které se vloni objevily v polských kinech. Jde o snímky „Kler“ a „Tylko nie mow nikomu“ ukazující církev v jiném než obecně prezentovaném světle.
Druhý film jsem ještě neviděl, ale co se týče prvně jmenovaného „Kler“, řekl bych, že se jedná o hodně důležitý snímek. Všichni víme, nebo alespoň tušíme, co se děje za církevním závěsem. Film zaujal svým poselstvím i spoustu lidí, kterým téma zneužívání církevní moci, zneužívání dětí atd. bylo cizí, nebo se o nic z toho nezajímali. Důležitý film, který jasně poukázal na fakt, že o takových zvěrstvech by se nemělo jen mluvit, že by se mělo začít pracovat na jejich nápravě. V médiích, alespoň u nás v Polsku, se jedná spíše o tabu. I proto je fajn, že prostřednictvím hudby se leccos může dát do pohybu. Můžeme v textech napadnout vše, co se jinak ve zprávách nemáš šanci dozvědět. Vláda je jedna ruka s církevními představiteli, takže si dovedeš představit, co všechno se máš šanci dozvědět, a co ne. Naštěstí existují různé formy umění, jako literatura, nebo hudba, kde se nebojí jít přímo k jádru věci. Jsme schopní fanouškům a dalším lidem ukázat pravou tvář světa, ve kterém žijeme.
Upřímně musím přiznat, že jsem byl hodně překvapený, že autority umožnily promítání takového snímku v kinech, která praskala ve švech.
Je to jenom důkaz toho, že lidé stále doufají. Doufají, že veškeré zlo schované do černých sutan bude jednoho dne vymýceno. Lidé se stále více začínají zajímat o zvěrstva typu pedofilie ve smyslu toho, aby došlo k nápravě a potrestání viníků. „Kler“ je první vlaštovkou, která otevřela pár očí. A následující více jak dvouhodinový dokument „Tylko nie mow nikomu“ v nastoleném trendu pokračuje a mnohem pichlavěji útočí na církev.
Samotný obal alba je rovněž hodně expresivní, zobrazuje „svatého“ na rozhraní mezi dobrem a zlem.
Nový obal částečně vychází z našeho předchozího alba „Conscious Darkness“, které bylo plné dualismů po grafické stránce. Zde jenom navazujeme na započatou práci. Měsíc, slunce, krysy, havrani a lidský charakter, jehož ztvárnění vychází z Ježíše Krista, všechny tyhle elementy poukazují na lidskou stránku z té druhé, odvrácené strany. Poukazují na dualitu našeho naturelu, a rovněž na bitvu, kterou tyhle dvě tváře, dvě podoby spolu svádějí. Souboj mezi světlem a temnotou našich myslí, našich životů. Obraz vlastně zachycuje veškeré aspekty našich životů jedinečným způsobem. Jde o hledání rovnováhy ve světě, i rovnováhy našeho vlastního já.
Již zmiňované minulé album „Conscious Darkness“ obsahovalo určité gotické prvky, které se ale striktně držely v pozadí. Na novince „The Harrowing of Hearts“ je tomu právě naopak. Jedná se o přerod ve výrazu BLAZE OF PERDITION?
Vlastně by se dalo říct, že ano. Na předchozím albu jsme záměrně nevytáhli všechny naše chutě, chtěli jsme ponechat určité elementy v pozadí. Nebyla ta správná doba na předložení všech „trumfů“, k čemuž došlo až nyní. Předchozí album pro nás bezesporu znamenalo umělecký úspěch. Na novince jsme se chtěli posunout ještě dál, chtěli jsme dát prostor určitým změnám. Určitě bychom neměli absolutně žádný problém natočit další album v duchu „Conscious Darkness“. Snadno bychom si udrželi svůj standard. Určitým způsobem jsme začali ve stejném duchu komponovat i naši novinku, ale po nějaké chvíli jsme si řekli, že to není ono. Neměli jsme ze skladeb dobrý pocit. I proto jsme se pokusili přijít s novým způsobem našeho hudebního vyjádření. Právě prvky a vibrace post-punku a gothic rocku nám umožnily posunout se dál.
I proto jste jako cover skladbu použili „Moonchild“ od gothrockových legend FIELDS OF THE NEPHILIM?
Podařilo se nám skladbu přetransformovat do našeho stylu, a navíc skvěle zapadá ke zbytku alba. Ani by ti nepřišlo, že vlastně není naše. Když si poslechneš celou desku najednou, ani nepostřehneš nějakou změnu feelingu a atmosféry, když dojde na „Moonchild“. Musím se přiznat, že zrealizovat tuto předělávku jsme plánovali už dlouhé roky. Až nyní jsme ale připravili materiál, kam perfektně zapadne. Svým výrazem se totiž skoro vůbec neliší od naší vlastní tvorby.
Jak daleko jste ochotní zajít ve svém hudebním progresu? Existují pro vás vůbec nějaké limity, hranice, které nehodláte překračovat?
Pevně věřím, že žádné hranice pro BLAZE OF PERDITION nejsou a nikdy nebudou. Nikdy ale nevíš, kam tě hudební vichr požene. Osobně si nejsem vědom ani svých uměleckých limitů, takže se mi to těžko posuzuje. V každém dřímá něco jiného a záleží na každém jedinci, jestli spícího obra probudí nebo ne. A ani se nemusí jednat o obra, můžeš se dočkat třeba i nepříjemného překvapení. Jsem si ale naprosto jistý, že s kapelou budeme i nadále bádat a prozkoumávat tyhle blackmetalové hrátky s gothic rockem.
Prakticky veškerá vaše alba jsou velmi vysoko hodnocena a drží pomyslnou laťku hodně nahoře. Cítíš určité uspokojení, když se ti vlastní tvorbou daří propojovat hordy fanoušků?
Uspokojení cítíme nad tím, že jsme schopní takový materiál zkomponovat a nahrát. Reakce okolí je druhotná záležitost. Není zdravé pro nikoho, aby dopředu nějak pracoval s očekáváními ostatních. Musíš se soustředit především sám na sebe.
