Když se před lety objevila na scéně jakási RockOpera Praha, rozhodně jsem netrpěl přehnanou důvěrou ke vzniku další muzikálové scény. V zemi, kde muzikály vznikaly /a vznikají/ tak rychle, že by i Baťa se svými cvičkami záviděl, jsem to považoval jen za další kousek na výrobním pásu. Stačilo ale jedno jediné setkání a nejenže jsem byl vyveden z omylu, ale zrodila se láska na první poslech.
Za tu dobu ROP urazila kus cesty, čímž nemyslím jen cestování mezi Kongresovým centrem, Obecním domem, Divadlem v Dlouhé a snad definitivním zabydlením se v Holešovicích, ale především cesty za respektem fanoušků i hudebních odborníků. Letos je to tedy deset let. Slavilo se a ještě se určitě slavit bude, ovšem tak nějak si myslím, že hlavní část oslav si zaslouží právě to nejstarší a na mém soukromém žebříčku i nejvýše stojící dílo, Antigona.
Popisování děje této antické tragédie by bylo, nebo aspoň mělo by být, nošením sov do Atén. Co ale samotné ztvárnění? Kdo ROP zná, tomu není třeba nic vysvětlovat a kdo ještě neví, o co jde, tomu se to vysvětluje těžko. To, že představení kombinují rockový koncert, nové divadlo, ohnivou show, svérázné kostýmy, líčení a nevím co ještě, to se dá vyčíst někde na webu, ale co to ve skutečnosti znamená, to zjistíte, jen když to zažijete. A zároveň vám také dojde, že je to velmi návykové a že vlastně nevíte, jestli vás víc zaujala charismatická Žántí v titulní roli nebo vyšinutý Kreon Viktora Dyka, jemuž tu šílenost věříte natolik, že máte chuť hledat v mobilu číslo na Bohnice.
Jestli vás víc dostane průzračný zpěv Pavly Forest jako Eurydiky nebo vpravdě pekelný hlas démonického Petra Opavy /Hádés/, jestli je lepší sledovat éterickou Michaelu Gemrotovou /Moira/ nebo Matěje Kohouta v němé, ale velmi spektakulární roli Chárona, jestli… no zkrátka v ideálním případě přijdete znova a znova a znova, jako se to stalo mně a spoustě dalších lidí. Podotýkám, že řeč je pořád jenom o Antigoně, o dalších příbězích platí naprosto totéž.
Výroční Antigona vlastně ničím výjimečná nebyla, pominu-li skutečnost, že každé představení je originál. Ale asi bylo tentokrát víc legrace. Místo pro odlehčení se v ROP najde v každé inscenaci, ale že se tentokrát bude sál otřásat smíchem v té nejtragičtější scéně celého dramatu, tedy ve chvíli, kdy se Antigona oběsí a Haimón probodne, to bylo možná překvapení i pro pravidelné návštěvníky. Na svědomí to měl pochopitelně Viktor Dyk. A obvykle grandiózní finálovka Slzy nedojmou byla tentokrát ještě trochu grandióznější, neboť byla obohacena o taneční vsuvku v podání dua Steigerwald-Dyk, při pohledu na níž by nejspíš Pavlásek zhubnul závistí.
Ani děkovačka nebyla úplně tradiční, tentokrát se její součástí stal křest bosenského filmu Rock´N´War za účasti režiséra Damira Piriče, jehož slova tlumočila překladatelka do češtiny a Milan Steigerwald následně z češtiny do jakési prazvláštní znakové řeči. Úplné finále pak obstarala ochutnávka z dalšího narozeninového vtípku, chystané poněkud řachlé verze Romea & Julie, kde se role veronských milenců zhostí řekněme věkem ne úplně odpovídající Jiří Zonyga a Pavla Forest.
Závěrem by se asi slušelo popřát, takže: Milá RockOpero, přeju ti stále plný sál a čím dál, tím míň nedůvěřivých, přeju ti, aby tvůrčí duo stále dostávalo podobně skvělé nápady jako doposud, abys měla pořád tak šťastnou ruku při výběru zpěváků, aby kapela šlapala pořád stejně skvěle, ať to pořád hodně hoří /ale ať to, proboha, nechytne!/, ať to akrobatům létá a hlavně ať jsi tady s námi co nejdéle!
