YASHIN (UK) DEVIL SOLD HIS SOUL (UK) MOMMA KNOWS BEST (CZ) MINUTE OF FAME (CZ) FROM DAY TO DAY (CZ)
Tři roky po druhém ročníku Post-hardcore marathonu, který pořádají Conspiracy Concerts, se mohli příznivci tohoto žánru těšit na dvě velká jména – YASHIN a DEVIL SOLD HIS SOUL, která doplnily tři tuzemské formace.
Startovní výstřel obstarali litvínovští mladíci FROM DAY TO DAY, kteří naprosto splnili všechna kritéria post-HC bandy (i když místy možná až moc křečovitě). Pochválit musím hlavně frontmana a basáka-řvouna, kteří na svůj věk zněli hodně sebejistě. Skvělou práci odvedl i kytarista, jehož tappingové riffy dodávaly songům správný šmrnc.
To Plzeňští MINUTE OF FAME mě až tak neuchvátili. Muzikantsky průměrné vystoupení, při kterém mi nejvíc vadil nevýrazný zpěvák – ten si svoje čisté vokály kňoural pod nosem, a když už byl slyšet, tak mi barvou hlasu připomínal spíš frontmana nějaké vesnické zábavovky (čistě subjektivní dojem).
Při nástupu MOMMA KNOWS BEST to pak byl do očí (uší) bijící kontrast mezi amatéry a kapelou, která má ambice na nejvyšší profesionální soutěž. Ač MKB hudebně trošku vybočovali od zbytku line-upu, bylo pod podiem vidět, že už za tři roky svého počínání stihli oslovit široké spektrum posluchačů. Aby ne – tak neurvalou, energickou a zároveň instrumentálně těžko pobíratelnou hardcorovou show u žádného českého interpreta zaručeně neuvidíte.
Britští DEVIL SOLD HIS SOUL do toho taky umí pořádně kopnout, ale jejich největší síla tkví ve vytváření intenzívních atmosférických melodií, při kterých měknou srdíčka i těch nejortodoxnějších hustotvrďáků. Po odchodu frontmana Eda Gibbse, který byl pro kapelu zásadní svými perfektními screamy a sametovými vokály, našli pánové skvělou náhradu v osobě Paula Greena, který (ač jsou jeho čisté zpěvy položené o poznání níž) byl naprosto precizní. Agresivní skrumáže přecházely v nebeské ambientní party (postavené na výrazných samplových aranžích), které mě dostávaly do tranzu – přesně jak jsem očekával.
Nevím, jestli to bylo právě emočně nabitou performancí DSHS, ale YASHIN na mě najednou působili vyprázdněným dojmem. Nechápejte mě špatně – jejich muzika je fajn a poslechnu si je rád, ale najednou mi přišlo, jako by svou duši prodali oni, a ne předchozí kumpáni. A nemohli za to úplně samotní YASHIN, kteří podali naprosto profesionální výkon a zahráli všechny zásadní pecky jako „Stand Up“, „Runaway Train“ nebo „Make It Out Alive“, ale spíš pohled pod stage, kde poloprázdný sál vyplňovaly zejména náctileté křepčící vystajlované slečny – cítil jsem z toho všeho umělost, neautentičnost. Jó, holt není post-hardcore jako post-hardcore.
