Originální a svébytná horda ze slovenského Svätého Jura nedaleko Bratislavy koření československou metalovou scénu už více než čtvrt století. Během své pouti, vykoupené prachem, potem a krví, projela tuzemské krajiny křížem krážem, a všude neúnavně rozsévala svůj zbojnický violence-thrash.
Při jedné z mála současných štací jsme odlovili kapelníka Pištu Vandala, který nám ochotně poskytl náhled do unikátního světa své neposedné družiny. Na úvod zazněla snad nejklasičtější možná otázka: jak vlastně kapela přišla ke svému názvu ČAD? Proč si slovenská thrashmetalová banda vybere název podle africké země? „Je to už pětadvacet let, ale prostě jsme tehdy moc nekoumali a dali si jméno podle relativně malé africké republiky, protože tehdy v médiích rezonovala zpráva o nějaké tragédii, která se stala v té zemi. Původně jsme měli být DĚTI Z ČADU, to jsme ještě byli pankáči. Dneska už bych asi volil jinak, musím říct. Na druhou stranu v Čadu mám známé, kteří dělají misionáře, a ti tvrdí, že jde o zemi plnou dobrých lidí a pěkné krajiny. Tím mi Čad připomíná Slovensko. Ale nedělám si iluze, jistě tam jsou i konflikty, což mi taky připomíná Slovensko.“ (smích)
V rozhovoru mimo jiné zaznělo, že ČAD mají po kupě devátou studiovou desku, jež vznikala nedávno ve studiu Sono, kde vznikalo i jejich minulé album „Zabi ma“. „Vtipné je, že jsme ho nahrávali v dolním, velkém studiu, kde často točí stohlavé orchestry a my jsme tam naběhli ve třech. Byla to velká zkušenost, splnil se nám tím velký sen, protože já jsem vždycky chtěl točit album s Milanem Cimfem. Přesněji řečeno od okamžiku, kdy jsem se začal probírat booklety cédéček, jsem toužil dělat desku vlastní kapely v Sonu. A během let tohle moje přání jen rostlo, protože jsem sledoval práci tohoto zvukového kouzelníka, a můj respekt k němu vzrůstal též. Po první společné studiové zkušenosti musím říct, že moje představy byly v pozitivním směru překonány, protože Milan není člověk, on je mystická bytost, která kdyby žila před tisíci lety, tak je kentaur. (smích) Navíc jemu každý nástroj v ruce hraje a zpívá, i když ostatním nehraje a pláče. Je to velký zážitek tvořit v Sonu, a i tentokrát, kdy jsme zvolili menší, horní studio, které našim potřebám naprosto vyhovuje, byla celá anabáze naprosto fascinující,“ vykládá Pišta.
Kompletní rozhovor najdete v říjnovém Sparku.
