PEARL JAM jsou nekorunovanými vládci „Seattlské Big4“ a toho, co zbylo po buzzwordu „grunge“, z jehož stylové škatulky však časem utekli ke svému zcela osobitému projevu. V březnové Galerii Titánů se grungovým mohykánům věnujeme na čtyřech stranách.
Kdybyste chtěli všechny jejich zlaté a platinové desky a další ocenění někam odvézt, potřebovali byste náklaďák a partu stěhováků (a pro gramofonek Grammy kytaristy Stone Gossarda byste museli zaběhnout do zaprášeného sklepa, jak se ukázalo v jednom dokumentu). V případě PEARL JAM je každopádně namístě v první řadě respekt. Jsou pověstní svou oddaností a úctou k fanouškům. Jen málo kapel by riskovalo svou kariéru proto, aby zůstaly samy sebou, byly věrné svým principům, nic nenamítaly proti pořizování amatérských záznamů z koncertů, dokázaly bez zásadních rozchodů překonat krize, a především od samého počátku nepředstírat, že jsou něco víc než jen parta maníků, které baví hrát a kteří si jsou vědomi, že je potkalo v životě velké štěstí a že za ně světu něco dluží. Patetické? Ani v nejmenším.
Celé pojednání o PEARL JAM se dočtete v březnovém Sparku a to včetně průletu jejich dosavadní diskografií. Na počátku roku vydali PEARL JAM dva singly, které mají uvádět novou desku. Zdá, se, že kreativní studnice pořád nevyschla.