PAN LYNX je nový, velmi nonkonformní projekt hudebníka Michala Skořepy. Hnán svým vnitřním zvířetem, (rysem známým jako Pan Lynx) dal do kupy devítku skladeb, které propojují rozervanost grunge, teatrálnost QUEEN, řízné kytary i klavír. Dřív, než vyjde zahloubaný rozhovor v listopadovém Sparku, prošli jsme s autorem celý tracklist alba, systematicky skladbu po skladbě.
V úvodní „Cililynx“ se objeví slogan: „Jsi demo sebe sama“. Snažíš se motivovat lidi, aby více využívali svůj potenciál? Snažím se motivovat sebe. Lépe řečeno se mě snaží motivovat sám Pan Lynx tím, že mi nastavuje zrcadlo. Pokud se s tím někdo ztotožní, tím líp. V podstatě je to song o tom se sebrat a využít svůj potenciál. Přistoupit ke všemu v životě z pozice svého autentického, a tedy co nejúplnějšího já. V artworku k songu mě Pan Lynx drží za koule, jako by se ptal „kdes je nechal?“. K tomu na nás pomalu padá stín přibližujícího se lesa, tedy výzva jít do neznáma, aby člověk svůj potenciál hledal mimo svojí komfortní zónu.
„Klidorys“ začíná jako nenáročná středoproudá poprocková skladba a končí jako tribální zaklínadlo. Máš rád kontrasty? To jsi trefil dobře. Přesně takhle jsem chtěl, aby to vyznělo. Tenle song byl v podstatě popěvek, který mě jednou napadl po cestě ze sprchy a hned jsem vzal do rukou cigarbox (krabice na doutníky se strunami a krkem od mandolíny) a začal skládat. V polovině jsem se zastavil a začal si říkat, jestli celá ta věc není trochu přes čáru. Pan Lynx mi na to tehdy řekl: „Vyprsknul jsi smíchy, když Tě to napadlo?“. Já řekl, že ano a on se pousmál a šel hrát Playstation. Takže jsem se rozhodl, že na debilitě toho nápadu vystavím epicky absurdní trip, který bude obsahovat na jednu stranu humor, ale zároveň bude protkán nepřetržitým spodní proudem. Bude mít tah. Takový tah, který je potřeba, k oné specifické činnosti, o které píseň pojednává.
„Na dně postele“ vykládá o reálné dívce. Měla už možnost skladbu slyšet?
Těžko říct. Přestože je píseň o ní, není nutně pro ni. Situace v životě, které vás ovlivní k tvorbě jsou darem, který zprostředkovaně dostávají ti, kteří se poslechem mohou s obsahem věci ztotožnit. V tom je krása tvorby. Ta věc je stará jedenáct let a je o tom, když vás drží v posteli holka za ruku a jelikož je srdcem jinde, tak ruka je to jediné, za co vás drží.
„Výlety do temnoty“, první vyhozenou ukázku z alba, doprovodil opuletní videoklip. Jak moc důležitá je pro tebe grafická stránka celého projektu?
S hudbou mi často chodí obrazy. PAN LYNX je projekt, kde jsem se rozhodl, že ze sebe vyhážu všechno, co si o to řekne. Je to další proces sebepoznávání. Carl Gustav Jung kdysi napsal tzv. Červenou Knihu, což je dílo, které vypovídá o jeho cestě do sebe. Popisuje v něm „individuaci“, což je poměrně hustá cesta do hlubin sebe, kdy skrze pocity, kterým se vystavíte, když se konfrontujete s ne vždy příjemnou pravdou o sobě, objevujete za odměnu dary, které pak můžete vytáhnout zpátky na světlo. Ty stojí na skutečné autenticitě, kterou obohatíte svět nejvíc. Tím je inspirován celý PAN LYNX. Říkám to proto, že Červená Kniha je plná úžasných symbolických ilustrací. Doporučuji si to vyhledat. Moje artworky ke každé písni na desce, jsou v podstatě vzádní holdu Jungovi a poděkování za jeho inspiraci.
Ve skladbě „Parawolizovanej“ hostuje Matěj Homola. Jeho text se opět týká tématu zvířete a tmy. Text jsi mu napsal ty, anebo s ním přišel on sám? S WOHNOUT mám historii jako fanoušek, producent jejich poslední desky, tvůrce deseti jejich videoklipů, záskok jako kytarista na jednom turné a celkově tedy, troufám si říct, kamarád. Kluci jsou skvělí všichni čtyři. Vděčím jim za hodně a v podstatě se dá říct, že moje muzika by bez jejich vlivu taky byla jiná. Jejich originalita a humor mi vždycky dávaly odvahu dovolit si něco víc. Když jsem složil refrén, kde se zpívá „Tma není zlá“, začal sem si ho zpívat hlasem, co mi byl povědomý. A najednou mi došlo, že patří Matějovi. Tak jsem mu zavolal a bylo. A když jsme byli v tom, jeho brácha Honza tam rovnou fouknul úžasné „mňoukací“ kytarové sólo. Když za mnou přišel Matěj natáčet zpěvy, přinesl mi ze dřeva vlastnoručně vyřezaného rysa. Jako dárek. To mě fakt dostal. Ukážu ti ho, až přijdeš ke mně dělat rozhovor na další desku (smích).
Úvodní kytarový motiv i nálada skladby „Pan pyroman“ mi evokuje píseň Davida Kollera „Lehká“, kterou hraje s KOLLERBANDEM. Je vůbec možné složit hudbu, která nebude ani vzdáleně nic připomínat a z ničeho vycházet? Přijít s něčím úplně novým? Nová je energie. Když se člověk zamiluje, taky není první na světě. Když o tom udělá song, tak taky ne. Nová je ale čerstvost energie, kterou připomene, že láska je docela zajímavá věc. Jednou ráno v létě jsem se probudil před šestou a světlo ranního slunce mi skrze stromy kreslilo plamínky na peřinu. Vzal jsem do ruky kytaru přímo v posteli a začal si brnkat. Text vznikl velmi rychle. Přímo z postele jsem šel do obýváku a věc nahrál. Přímo to je verze z desky. Vnímal jsem, že mě tam láká zvuk sitáru. Toho jsem docílil tak, že jsem si položil staré iphony a harddisky na struny klavíru a dostal tak kýžený kovový zvuk. Když ve vás něco potřebuje být zhmotněno, nachází se cesty zvláštně snadno. Co se týče podobnosti čehokoliv s čímkoliv, vědomě jsem nikdy nic neobšlehl. Co mě vždycky inspiruje, je energie tvůrce. Ale i tu si vykládám po svém a tedy se v ní cítím jinak, než on.
Píseň „Proč se máš?“ zase lehce připomíná HENTAI CORPORATION. Slyšel jsem, že zpěvák Radek Škarohlíd byl pro vznik Pana Lynxe docela zásadní postavou. Ráďa mi na sklonku mojí exkapely STROY jednou říkal. „Majkle, vole, ty nejseš kapelní typ. My v kapele se potřebujeme, ale ty jseš spíš nějakej Reznor, nebo Bowie a každýho tim budeš srát, protože když bubeníkovi vymyslíš lepší groove, než on sám, jeho holka tě nebude mít ráda, protože bude doma týpek třískat nádobim. Tvym osudem je bejt tvrdej fašoun, co jasně řiká svojí vizi, je mi líto.“ Faktem je, že jsem pro PANA LYNXE splašil na jasnou vizi muzikanty snů a kapela šlape snově a paradoxně to všechny kluky baví tak, že pro věc dělají pomalu víc, než kluci v mých předchozích kapelách. Sám na to zírám, jaké mám štěstí. Ohromně si to sedlo. Paradoxně je „Proč se máš“ song, kde jsem nechal zapůsobit kluky přímo z kapely. Bicí do ní nahrál skvělej Luboš Samek a volnou ruku pro kytarový sólo dostal fenomenální Honza Lichtenberg, který tu pro mě platí za jednoho z nejlepších kytaristů vůbec. Totálně mě tím zabil. Volal mi dokonce Míra Chyška z J.A.R. a ptal se, kdo to jakože hraje, že ho nechá přehrát všechny kytary na své nové desce! Co se songu samotného týče, „Proč se máš“ je o tom, že duše přišla na svět udělat si zkušenost, a tedy není na místě fňukat, protože všechno má člověk ve svých rukou a každou zkušeností se chtěl něco naučit, jen to sám sobě dopředu neřekl, ať je to zábavnější. S tím může přijmout zodpovědnost za svoje kroky a totálně se osvobodit, coby tvůrce vlastního života. Nebýt oběť. Je to poslední věc, co jsem na desku složil a probleskuje v ní možná i nejvíc světla.
V titulní „Kdo se bojí, musí do lesa“ hostují Michael Kocáb a Michal Pavlíček. Skladba pro tři Micha(e)ly. Jak těžké bylo dostat na album tyto dva hudebníky? Michael Kocáb není člověk, co se mu dovoláte dřív než na třicátý pokus, takže přestože spolu máme za sebou jistou historii a koncertovali jsme spolu s výběrem a AFTERSHOCKS, lámal jsem ho do věci rok a půl. V polovině toho času vznikl nápad, že by mohl jeho part zpívat legendární Mark Lanegan, na kterého jsem měl velmi blízké lano přes jeho producenta Alaina Johannesse, co s námi se STROY v roce 2015 natočil v Los Angeles desku „Like It Or Not“. Vypadalo to velmi slibně, i přesto, nebo možná právě proto, že jsem po Markovi chtěl, aby věc zpíval v češtině, což ho mohlo zaujmout a pro ten fór by do toho i třeba šel. Bohužel předčasně zemřel. Osud tomu tedy chtěl, aby věc skutečně zpíval Michael a dokonce si i do slok inspirován Jungem a Nietzschem napsal parádní text. Michal Pavlíček mi poslal neuvěřitelných šestnáct verzí kytarového sóla, jedno samozřejmě lepší, než druhé. Opět mohu mluvit o obrovském štěstí.
„Katedrálu“ inspirovala opět žena. Je opačné pohlaví nejinspirativnějším zdrojem při skládání hudby? Se zdroji inspirace je to zvláštní. Nejvíce mě inspiruje nástroj sám, nebo proud, který je spuštěn odkudsi sám od sebe. Holky tomu mohou pomoct, ale se zlomeným srdcem jsem paradoxně často napsal cajdáky, které jsem nikdy ven nedal. Tahle věc je zvláštní. Protože za mnou přišla po dlouhé době jedna moje velmi speciální ex, odpovídající mému oblíbenému archetypu komplikované elfky a já pocítil, že v nás stále dobíhají i po letech určité procesy. Najednou mi došlo, že láska a to, čeho se v člověku dotýká, přesahuje smrt, ego a podobně. Vznikla tak vlastně píseň o přijetí smrti. O tom, jak příroda, tedy přirozenost v člověku, svými kořeny zbourá jím vystavěnou katedrálu, tedy ego. S následným poznáním zjišťuje, že je třeba žít tady a teď a že esence života v se v jisté formě přenese dál i po smrti. Apokalypsa je v písni zmíněna proto, aby vyznělo, že když každý jedinec pocítí, že onou esencí přesahující všechno, je láska, může se lidstvo transformovat a to na úrovni duše. Pak už je vlastně jedno, jestli ho smete atomovka, protože happyend je postoupit jako duše výš.
Album „Kdo se bojí, musí do lesa“ Michal Skořepa pokřtí 31. října v pražském Paláci Akropolis. Spolu s Panem Lynxem vystoupí několik osobností současné české hudební scény, které se na natáčení alba rovněž podílely. Vstupenky můžeš pořídit zde.
