OLYMPIC letos slaví už celou polovinu roku a připravuje se na finální ceremoniál v pražské O2 areně 18. prosince 2023. V rámci promo kampaně zahrál 29. června zcela zdarma ve spolupráci s Dopravním podnikem cestujícím pražského metra na Náměstí Republiky.
Petr Janda opouští s kapelou jezdící schody obklopen chumlem fotografů a kameramanů. Vzápětí se mu do cesty staví revizor. Netrvá to dlouho a nechá se přesvědčit, že OLYMPIC je už šedesátiletý. Kdyby si však stoupnul do skupiny náhodných kolemjdoucích, kteří příjemně překvapeni plní vestibul a sledují dárkový koncert, možná by svou benevolenci přehodnotil. Především při písni „Jako za mlada“, kdy ti čtyři, co hrají rock, rozjedou bigbeatovou šou ve velkém stylu by pokročile kulatý věk kapele hádal málokdo. Atmosféra je uvolněná, muzikantům svítí oči, originalita akce je nabíjí, lidé se přidávají, skandují, zpívají, prostory této stanice metra jako by byly projektovány právě pro dnešní událost. Nesmí chybět pecky jako „Vlak, co nikde nestaví“ nebo „Dej mi víc své lásky“. Po zhruba půlhodině si ještě diváci vytleskají přídavek a nápaditá namlsávačka na O2 arenu je u konce.
Petra Jandy, který o tomto milníku uvažoval už delší dobu, jsme se zeptali, jak se minikoncert zrodil.
„Původně jsme koketovali s tím, že bysme udělali koncert na střeše. Jako BEATLES, ale pak jsem zjistil, že to udělal ten a tamten a tenhleten a říkám hele, to už jsme desátý, to nemá smysl. Tak jsem přemejšlel a pak mě napadlo to metro. To má totiž jednu výhodu, to jsou taky kolemjdoucí, jako z tý střechy. Ale na střeše tě neviděj. Tam tě jenom slyšej a ještě blbě. Lidé v metru buď projdou, tím by nám dali najevo, že je nezajímáme a nebo se zaseknou a uděláme si pěknej koncert. A oni se všichni zasekli a bylo to úplně skvělý.“
V O2 areně budete mít deset hostů, prozradíš jaké?
„Jasně, řeknu ti některé z nich: Michael Kocáb, Michal Pavlíček, Pavel Šporcl, Bára Basiková, Kamil Střihavka, spíš je to ta oblast rocku. Protože do určitý míry kopírujeme vývoj rock´n´rollu v Čechách. Chceme tu šedesátku brát jako rockovou oslavu.“
Bubeníka Martina Vajgla jsme se zeptali na poněkud skromnější, ale pořád kulaté výročí jeho cesty s OLYMPIKEM.
„Je to krásnej pocit bejt už deset let součástí takový party. Hlavně proto, že aspoň mám ten dojem, jsme mezi tím stačili zase něco dalšího udělat. Těch deset let kapela nezahálela. Netyla jenom z dosažených úspěchů, ale podařilo se udělat pět nových desek, zahrát spoustu krásnejch koncertů a vytvořit nový program. My teď máme ten šedesátkovej, ale už se mluví o tom, co budeme dělat příští rok a pořád to žije.“
Ani ty jsi nezahálel, sólově jsi vydal novou desku.
„Ano, já jsem teď čerstvě vydal svojí desku po pěti letech. Před pěti lety „Zakopaný romance“, což byly šuplíkovky, který dvacet pět let i víc ležely jako nedodělaný písničky a letos album „Moc to neprožívej!“ Jsou to teď opravdu spolu související, aspoň pocitově pro mě, skladby, který vznikly v jednom období. A myslím si, že na tom albu je to znát, že je takový sourodější, víc drží pohromadě.“
V prosinci tě s OLYMPIKEM čeká O2 arena, máš už z toho trému?
„Trému nemám. Naštěstí tou netrpím, navíc jsem v O2 areně hrál poprvé v roce 2010 a to byly oslavy dvaceti let WANASTOVEK. Taky před pěti lety - padesát pět let Olympicu. Mám z toho prostoru takovej pocit, že to hraní je víceméně stejný, jako když je to třeba… No třeba v Lucerně. I když té si vážím víc. Lucerna má jedinečnou atmosféru. O2 arena je pro mě, co se týče pocitu z hraní vlastně stejná, nebo podobná, jako když se hraje v nějaké hale pro tři tisíce lidí. Pak už člověk rozdíly nedělá, ponoří se do hudby, začne vnímat to, jestli se ty první řady usmívaj a líbí se jim to a pak už to vlastně jede. Těším se na to.“
Text a foto: Marek Dobeš
