Vykleštění vlkodlaci, MOONSPELL, 25. 10. 2013, Praha, Rock Café
Škála jiskření: min. 100 V = mírné jiskření, max. 600 V = kremace (více v rubrice LIVE)
Hodnocení redaktora: 400 V
"Alpha Noir/Omega White" poprvé na koncertu v ČR
Portugalští MOONSPELL odstartovali v pražském Rock Café mimo prodlouženého víkendu hlavně turné Alpha Beast Tour. Přestože dvojalbum „Alpha Noir / Omega White“ už je venku půl druhého roku, Portugalci ho v Čechách na samostatném koncertu představili poprvé.
MOONSPELL se obešli bez předkapely, risknuli tedy nerozžhavené publikum. Do varu měla klub přinést těžkopádná „Axis Mundi“, již Fernando Ribeiro odzpíval v gladiátorské přilbě, následovaná „Alpha Noir“. Poté již Portugalci sáhli po starších písních – za všechny jmenujme „Finisterra“ či „Opium“.
Průšvih č. 1 a průšvih č. 2
Střední část setu tvořil ambiciózní trojlístek perfektních skladeb. Temnou „Scorpion Flower“ musel Ribeiro utáhnout sám, protože avizovaný host jede své vlastní turné. Píseň tak bohužel ztratila **podstatnou část svého kouzla**. Velký průšvih. Svou tklivost a klidnou naléhavost si nedokázala zachovat ani skladba „New Tears Eve“, kterou MOONSPELL naživo pořádnou měrou přitvrdili (kontraproduktivně) a na světě byl průšvih číslo dva.
Chybějící atmosféra
Zcela v kontrastu naštěstí stál agresivní „Lickanthrope“, jenž se Portugalcům opravdu vyvedl (chytlavější song už kapela dlouho nenahrála) a nakopl koncert, do té doby bez většího náboje, záživnějším směrem. Na výbornou dopadla i stařičká „Ataegina“, jež publikum zavedla do středověkých časů. Naproti tomu z obligátní „Alma Mater“ naprosto vyprchala atmosféra, což jednoho opravdu zarazí. Ještě podezřelejší je, když vyprchá z téměř všech skladeb, které se jí pyšní – „Vampiria“, „Wolfshade (A Werewolf Masquerade)“ ad. Těžko se hledá příčina. Mohl za to maličký klub? Možná. MOONSPELL sluší velké festivalové pódium daleko více. V tomto ohledu bezprostřední kontakt s fanoušky snad i trochu uškodil.
Jednotlivé díly skládanky fungovaly takřka na výbornou. Fernando Ribeiro se předvedl v tradičně skvělé hlasové kondici a jeho projev narušoval pouze pokulhávající zvuk, jenž pohlcoval zpěvákovy čisté linky. Show ale ovládl basák Aires Pereira, na němž bylo jasně patrné, že si vystoupení užívá – úsměv sem, úsměv tam, zuřivý headbang ve frekvenci hrozící zlomením páteře. Naproti tomu oba kytaristé na pódiu působili velmi mdle, jako by se nedostatečně vyspali. Jazyk vyplazující Miguel Gaspar za bicími od nich naštěstí odváděl značnou část pozornosti.
Jako celek ale kapela nepřesvědčila. Možná za to mohl poměrně strojový výkon, věc na prvních koncertech turné málokdy vídaná. Show trpěla stereotypností. Například se stalo pravidlem, že Ribeiro skladbu uvedl zabroušením do minulosti a přiblížením okolností, za jakých vznikala.
Dvě dimenze skladeb
Skladby by se pak daly rozdělit na dva tábory – ty léty ošlehané (zejména kusy z prvních stěžejních alb kapely), obvykle atmosferičností vynikající opusy, u kterých se ale zásadně nedařilo vyvolat kýžené pocity, a ty novější, energií nabité pecky, jež zněly ospale, unaveně a nezáživně. V obou kategoriích najdeme čestné výjimky – již zmíněný „Lickanthrope“ a „Love Is Blasphemy“, na druhé straně barikády závěrečná „Full Moon Madness“.
Svou největší přednost – hutnou, těžkou náladu tvorby – MOONSPELL nedokázali v Rock Café navodit, ačkoliv jim výborné publikum situaci dost ulehčovalo. To mě samozřejmě vede k přesvědčení, že někteří shledali koncert skvělým. Názor jim rozhodně brát nebudu, za sebe však říkám ne, MOONSPELL umí daleko, daleko lépe.
Text: Adam MUSIL
Odkazy:
