RockOpera Praha přichystala na 5. února exkluzivní reprízu symfonicko-rockové opery Milana Steigerwalda a Pavly Forest Bardo Thödol, kterou oslaví tibetský a čínský Nový rok země a prasete, jinak řečeno Losaru 2146. Jak ale skladatel Milan Steigerwald v rozhovoru potvrdil, nejedná se zdaleka o akci určenou jen pro zájemce o buddhismus.
Jak souvisí slavení tibetského Nového roku s metalem?
Tibetský Nový rok je ztělesněný metal. Tibetská kniha mrtvých, na jejímž základě jsme Bardo Thödol zpracovali, je svým způsobem horor a strašidelný zámek, protože se v ní objevují různá zjevení, hněvivá božstva, Pán smrti a pokojná božstva. Jako v nějaké pohádce. Dnes se to blíží například k počítačové hře. Téma mi přijde hodně zajímavé a do metalu velmi vhodné, protože je velmi vyostřené. Než se v knize duše dostane, kam má, musí projít neuvěřitelnými věcmi.
Repríza Barda Thödol, konaná 5. února, vychází přesně na den oslav tibetského a čínského roku Nového roku země a prasete, tedy Losaru 2146. Nenapadlo tě s Pavlou Forest naplánovat představení na toto datum už v minulých letech?
S nápadem přišla dr. Zuzana Ondomišiová, která je z Potaly, českého buddhistického a tibetského centra. Ona a dr. Josef Kolmaš jsou snad jediní, kteří v tuzemsku mluví tibetsky. Učili se spolu. Dr. Kolmaš navíc přeložil Tibetskou knihu mrtvých do češtiny.
Dr. Ondomišiová už Bardo Thödol v minulosti viděla?
Ano, chodí na něj skoro pokaždé a je z něj nadšená.
Jak dlouho se znáš s lidmi, kteří se podrobně zajímají o tibetskou mytologii?
Asi od svých sedmnácti let, kdy jsem Tibetskou knihu četl poprvé, tehdy ještě jako samizdat. Přepisovali jsme ji a seznámil jsem se přitom s lidmi, co se o něco takového zajímali.
Nabídli ti tito lidé při vytváření Barda Thödol nějaké konzultace?
Jednal jsem s nimi hlavně, když jsme potřebovali sehnat spolupracovníky pro první, čistě etnicko-symfonickou verzi. Účastnili se jí totiž i praví tibetští mniši. Nikdo ale nezasahoval do tvorby opery.
Zajímáš se o mnoho náboženství od egyptských, přes buddhistické a antické až po křesťanství. Jak došlo k tomu, že sis ze všech textů, s nimiž ses za život seznámil, vybral k adaptaci zrovna Tibetskou knihu mrtvých?
Je mi nejbližší už od chvíle, co jsem se s ní seznámil. Předtím jsem četl dílo Raymonda Moodyho Život po životě, které mi dnes už přijde až bulvární. Tibetská kniha mrtvých je oproti tomu velmi těžce stravitelné čtivo, ale neuvěřitelně hodnotné. Myslím si, že si nezadá se Starým a Novým zákonem. Má podobný pohled. Přišlo mi, že Tibetskou knihu mrtvých tady nikdo takto nezpracoval. Když se udělal Jesus Christ Superstar, myslel jsem si, že Bardo Thödol by mohl být ještě větší bestseller, nebo minimálně srovnatelný. Nabízí úplně nový náhled na duchovno. Co se týče Egyptské knihy mrtvých, přečetl jsem si ji hlavně, abych viděl, v čem se liší od Tibetské.
Tibetská mytologie je velmi košatá, zejména pro Středoevropana. Dělalo vám s Pavlou Forest někdy problém se v ní při tvorbě Barda Thödol dobře orientovat?
Knihu jsme poměrně dobře znali. Nicméně jsme námět adaptovali pro evropské publikum, protože zdejší lidé mají přirozeně úplně jinou kulturu.
Když jste hledali kompromisy, které by přiblížily tibetskou mytologii a filosofii evropskému divákovi, objevili jste, v čem má buddhismus blízko ke zdejšímu uvažování?
Starý a Nový zákon je jasně daný. Desatero přikázání, nebe, peklo a tak dále. Zatímco Tibetská nebo dokonce i Egyptská kniha mrtvých jsou mnohem zamotanější. Když například člověk vidí po smrti světlo, všechno ho láká, aby za ním šel, ale Tibetská kniha mrtvých říká, že je to to nejhorší, co může duše udělat. Trochu mi to připomíná volbu cesty životem, jestli někdo půjde složitější, nebo snazší cestou. Bohumil Hrabal říkal, že si zvolil zaměstnání, které nejvíc nenáviděl, aby si svoji cestu znesnadnil. Je to něco podobného, jako kdyby si měl člověk vybrat komplikovanější způsob, aby dosáhl osvícení. Opera Bardo Thödol obsahuje veškeré náznaky dobra, zla a východisek. Podle mě jde o jednotný konsensus pro evropské, asijské či africké smýšlení: Dobro by nakonec mělo zvítězit. V životě to sice bývá leckdy naopak, ale tady je alespoň nějaká naděje.
Jdou obří loutky, pyrotechnika a akrobacie, které se v opeře mimo jiného vyskytují, ruku v ruce s tématem Tibetské knihy mrtvých?
Pána smrti jsme si vždycky představovali velikého, tak jsme s našimi výtvarnicemi Terezou Doležalovou a Michaelou Fišerovou a s režisérkou Irinou Andreevou vyrobili obří loutku. Využili jsme pro ni veškerý prostor divadla. Snažili jsme se upoutat pozornost tímto způsobem, protože je atraktivní. Čím víc se v opeře nachází ohňů, akrobacie na šálách a audiovizuálních efektů, v Bardu Thödol totiž nepromítáme jen na plátno, ale i ze stropu na zem, tím více nám to pomáhá navodit divákům autentický pocit průchodu bardem.
Text: Jiří Štraub Foto: Libor Nedvídek
