V druhém dílu interview s producentským veteránem Mikem Fraserem v aktuálním, srpnovém Sparku pokračuje Mike vzpomínáním a historkami z natáčení s dvojicí Coverdale-Page, skupinou SLIPKNOT i s Joem Satrianim.
Podle mnohých je Joe kytaristou sui generis, který používá svůj nástroj místo zpěvu. Pracuje Mike s jeho kytarovým zvukem stejným způsobem, jako s vokálem? „Joe pracuje přesně takto a vedl jsem s ním na téma práce s jeho zvukem několik debat. Instrumentální hudba je pekelně náročná. Lidský hlas můžeš využít pro repetitivní melodie a skrz zpívaná slova se může posluchačův mozek vydat na mentální výlet do nekonečna. Slova umí navodit atmosféru pro hudbu nebo tu atmosféru doplňovat a umocňovat. V instrumentální hudbě ale hlasový luxus nemáš, čili tvé melodie musí být velmi poutavé a okouzlující. Hudba musí skoro nabýt vlastní osobnost. Joe je velmistrem v znovuobjevování sebe samého a ve využívání různých zvuků pro svůj nástroj. Pro určitá sóla vybírá pedály tak dlouho, dokud se z nich nestane téměř vokál. Neslyšíš ani hlásku, a přesto tě hudba vtáhne dovnitř jako text. Jedním z důvodů, proč s tímhle chlapem tak rád spolupracuju, je skutečnost, že nikdy nevím, do čeho se vlastně ženu, dokud nezmáčknu tlačítko record. Někdy přijde s více elektronickou hudbou, jindy je zase více rockový. Nechápu, kde se v něm bere neustálý příval idejí a vizí, které zní nově a zároveň zní jako Joe,“ tvrdí producent.
Kompletní rozhovor najdete v srpnovém Sparku.