Michael Schenker, fenomenální rockový kytarista, se ani ne po dvouleté odmlce vrací v plné síle s novým počinem „Spirit On A Mission“, který představí i českým fanouškům 25. 5. v Praze. Rozhovor níže vám poslouží nejen jako pozvánka na koncert, ale také jako intro k velkému rozhovoru, který najdete v červnovém čísle magazínu SPARK!
Sestavu tvojí současné kapely na aktuálním turné a dvou posledních albech doplňují v rytmické sekci i exčlenové SCORPIONS Herman Rarebell a Francis Buchholz, se kterými ses podílel na albu SCORPIONS z roku 1979 s názvem „Lovedrive“. Jaké to bylo, sejít se takhle po letech? Jak se vám vůbec dohromady hrálo? Neslo se to v duchu nějaké nostalgie a šlo to snadno, nebo jste se museli na začátku pro odlehčení trochu víc rozehrát? Ta chemie tu prostě je. Není to ale něco, co by se dalo nějak vysvětlit, už to tak zkrátka je. Francis a Herman jsou pro mě rodina, Dooge a Wayne taky. Pravdou je, že první dvě alba jsou založená téměř jen na mojí představě – přesně jsem věděl, jaké songy na nich chci mít. Zbytek kapely mohl samozřejmě přidat vlastní nápady, ale základní struktura desky se odvíjela ode mě. Francis i Herman jsou zkušení profesionálové, muzice se věnují déle než já, takže se na ně můžu opravdu spolehnout.
Bubenická hra Hermana Rarebella je o něco tvrdší než za jeho působení ve SCORPIONS. Je to u něj dáno nějakým přirozeným procesem, nebo se musel hodně přizpůsobit? Cítíš i ty sám za ta léta nějakou změnu nebo posun ve svojí technice? (smích) Herman je teď s metalovou kapelou, takže se musí trochu přizpůsobit. Chtěl jsem, aby tohle CD bylo hodně energické, ne aby následovala jedna pomalá a nudná skladba po druhé. To by nás unudilo k smrti. Hermanovi jsem řekl: „Čím jsi starší, tím jsi lepší, tak to pojďme takhle udělat!“ (smích) Co se týká mě, jakožto muzikant jsem se nezměnil, ale vyvinul. Když hraju, objevuju – a to je moje vášeň. S každým novým albem se učím a zdokonaluji. Postupně přidávám další nové prvky a časem a těmito přibývajícími prvky se tak může zdát, že se moje hra trochu změnila. Myslím, že největší rozdíl je v tom, že se teď nebojím experimentů.
Loni, ještě na turné k předchozímu albu, jste zahráli singl už i z desky následující – konkrétně šlo o píseň „Vigilante Man“. Kdy jste tedy na „Spirit On Mission“ začali pracovat? Pravdou je, že u tebe se fanoušci dočkají nového materiálu velmi brzy. Co však bylo tím impulzem tentokrát? Někde jsem slyšela, že jsi hned po nahrání minulého alba už věděl, jaké by mělo být to další. Předchozí album „Bridge the Gap“ jsme vydali v roce 2013, takže jsme měli kolem půl druhého roku na vytvoření toho dalšího, čili nebylo zas tak rychle hotové, jak se může zdát. Samozřejmě jsem ale už v té době měl spoustu nápadů na následující desku.
„Vigilante Man“ se nese přesně v duchu tvého stylu. Jako další jsi do světa pustil velmi zajímavou skladbu „Live and Let Live“. Podle čeho byly zvoleny zrovna tyhle dvě písničky? Byla „Vigilante Man“ určitou sázkou na jistotu? A dalo by se říct, že „Live and Let Live“ symbolizuje tvůj muzikantský život? „Vigilante Man“ byla zvolená Doogiem, byla to jeho oblíbená‚ zatímco „Live and Let Live“ jsem vybral já. Tenhle song se mi líbí kvůli jeho rychlosti a energii. Bylo to přesně něco, co jsem chtěl na desce mít – je tu ta správná melodie, rytmika, nechybí ani obdivuhodné a silné vokální linky. Stejně tak jsem se tu mohl vyřádit i já sám. Naproti tomu „Vigilante Man“ je v o něco klidnějším tempu. Tahle píseň byla zvolená dřív a myslím, že se obě dobře doplňují a ukazují i různé elementy alba.
Koncem května vystoupíš znovu po třech letech tady v Praze. A pokud se nemýlím, kromě dvou koncertů v Německu jde zatím o vaši jedinou zastávku v Evropě. Proč byla vybrána zrovna Praha? A co plánujete po červnovém turné v Japonsku? Čekají vás nějaké další evropské zastávky? Vaše první společná návštěva Spojených států právě vrcholí. Ano, je to tak. Podle mě úplně tak nezáleží na konkrétním městě nebo státu – já vždycky rád hraju tam, kde vidím, že je o nás zájem. Hudba je univerzální záležitostí, něčím pozitivním, a nezáleží na konkrétním místě. Na postu mezinárodního umělce mám nejraději to, že můžu komunikovat s lidmi z celého světa. Láska k hudbě je to, co nás všechny spojuje. Je to, jako bychom hovořili jedním jazykem. Lidé často píšou a navrhují místa, kde by nás chtěli vidět hrát. Stejně tak jsme dostali i nabídku na vystupování v Praze, kde o nás fanoušci také projevili zájem, což nás samozřejmě velmi těší, a proto zde budeme moc rádi vystupovat. Všechna data koncertů jsou na mojí oficiální webové stránce, ale můžu říct, že zastávky určitě budou, chystáme se například i do Austrálie. V USA to zatím šlo skvěle.
Když jsem se dívala na záznamy koncertů z konce minulého roku, všimla jsem si, že vypadáš šťastněji než kdy dřív. Cítíš se teď na pódiu o hodně jinak než v minulosti? Určitě! Dřív jsem pódium moc rád neměl – byl jsem hodně stydlivý a nervózní a v podstatě jsem publikum ani pořádně nevnímal. Dokonce jsem se například snažil schovávat za dlouhé vlasy. Teď, s postupem času, to všechno ale už vidím jinak a mnohem víc si to užívám.
