Někteří myšlenkami ještě slízávají ze rtů usychající pěnu posledních piv loňského ročníku, cítí kapičky potu, které jim stékají podél páteře, když plni vyčerpání opouštějí areál, do kterého se většina vrátí až za rok. A rok se s rokem sešel a po měsících a týdnech netrpělivého čekání na nově ohlášené interprety, tipování headlinerů a dávání dohromady výprav na festival, konečně Masters of Rock zaklepal na dveře a my mu s nadšením otevřeli.

Středa

I letos jsme vyrazili o den dříve, tedy ve středu, abychom si v kempu našli vhodná místa. Navíc nás oproti minulému ročníku jelo hned sedm, další se měli přidat v pátek. Daleká cesta přes celou republiku tentokrát probíhala bez větších potíží a kontrastovala s loňským choceňským dobrodružstvím. Po časném příjezdu do Vizovic jsme okamžitě postavili náš stanový kruh, což se neobešlo bez občerstvení prvním pivem festivalu. Stany byly nahoře rychle, horší to už bylo s vlajkou, resp. jejím stožárem výšky dvou metrů. Nestačili jsme se divit, když náš stavitel vytáhl ze stanu všemožné nářadí, pomocí kterého by nepochybně během čtyř dnů festivalu stihl postavit i rodinný domek s pěknou zahradou a garáží, a stojan vztyčil. Tak nízký ale nestačil, a tak později došlo na hledání dřeva, jeho precizní truhlářské opracování, upevnění vlajky, která při té příležitosti byla s dávkou národní hrdosti několikrát vymáchána v trávě, a konečně pozvednutí státního symbolu do výše, tentokrát už skutečné. Orientační bod tak byl hotov a už jsme si nemuseli dělat velkou hlavu s hledáním stanů po celém kempu.

Ve zbytku dne jsme se prošli po okolí, hodili do sebe několik piv a došli pro šest balení neperlivé vody. Na cestě zpět do kempu jsme na sobě potom cítili nechápavé pohledy a vyslechli si řeči kolemjdoucích, co to jako má znamenat, že neseme tekutinu, která v sobě nemá procento alkoholu, jen dva Poláci se nás ptali na zdroj. Dokonce se zdálo, že i ta mražená kuřecí prsíčka na cestě se na nás hleděla s odsuzujícím pohledem. Vydali jsme se zkontrolovat řeku, jež měla být tak čistá, že v ní údajně měli plavat pstruzi. My přes kal a bahno viděli akorát kusy mechu, chudáci pstruzi. Zalehnout jsme po dávce hazardu šli poměrně brzy, přeci jen nás čekaly náročné dny a nebylo rozumné se hned ten první likvidovat.

Čtvrtek

Což si evidentně neřekl každý, když mě ráno probudilo „zpívání“ hymny u naší vlajky. Den by tedy pěkně začal, kdyby dotyčný neuměl jen první dva verše. Kromě toho musel náš stožár, jak jsem byl později informován, čelit zuřivému útoku, který však s grácií přečkal a vydržel. Zlatý bludišťák pro našeho inženýra, který ho zkonstruoval. Po ranní přeháňce se vyjasnilo a čekal nás krásný festivalový den. Na půl desátou jsme šli k areálu čekat na otevření. A něco bylo špatně, protože brána se otevřela dříve, než stanovila informace na tabuli s plánkem areálu. Příjemné překvapení. A nebylo poslední – letošní páska se totiž nadmíru vyvedla, i když k dominantní červené mohla být přidána jiná barva, takto zde máme stejnou kombinaci jako v roce 2011. Areál jsme si obligátně prošli, prohlédli zboží, sečetli se ve stánku Sparku a vrátili se do kempu. Zatímco dojídáme poslední zásoby a zároveň zkoušíme první jídla ze stánků, slyšíme už poněkolikáté Angels Fall First. Někdo by měl v inkriminovaném stánku vyměnit CD.

Úvodní Fleret vynecháváme a vydáváme se až na norské šílence Trollfest. Toto včelí komando se rozhodně nebere vážně, jak demonstrovalo pomocí tykadel a zpěváka navléknutého v proužkovaném trikotu s miniaturními křidýlky na zádech, který svou postavou velice připomínal velikého a pěkně naštvaného čmeláka. Celé vystoupení pak bylo protkáno vtipem a uteklo velmi rychle. Jedna píseň s těžko zapamatovatelným názvem střídala druhou v tempu vyzývajícím k pořádnému kotli, který se také pod pódiem vytvořil. Čmeláčí muži potom nejednomu návštěvníkovi vyrazili dech, když zahráli Toxic od Britney Spears, který skvěle vygradoval celou show. Poté jsme si ještě společně zaštěkali, než koncert zakončily vlaštovky ze setlistů letící do publika. Vystoupení mi mj. ukázalo, že Trollfest jsou naživo o parník lepší než při poslechu desky.

Hned po Norech nás čekal první čtvrteční příspěvek ruské kultury. Arkona v čele se zuřivou Mášou se do Vizovic vrátila po dvou letech, kdy v parném odpoledni rozparádila publikum. Tentokrát na ni přišlo o poznání více lidí. Máša opět dorazila v liščí kůži a bohužel nejdříve nebyla vůbec slyšet. Zvuk se časem trochu zlepšil, ale stále patřil k tomu nejhoršímu, jaký jsem tento rok slyšel. Máša se sice snažila, co to šlo, ale kapela celkově nepůsobila příliš záživným dojmem a až na poslední tři písně snad koncert ani nemusel být odehrán. Částečně ho zachraňoval hit Yarilo, skladba s jednoznačně největším ohlasem publika. Za zmínku stojí i spontánní veslování v předních řadách, podivný, ale zároveň skvělý kotel. Arkona pro mě byla prvním zklamáním letošního ročníku.

Následně jsme si od areálu dali oddych, abychom uhasili žízeň půllitrem Kozla a připravili se na večerní program. Primal Fear jsme vynechali úplně, zatímco na Grave Digger se jeden z nás vydal a koncert hodnotil jako skvělý, hlavně po instrumentální stránce. Druhým ruským prvkem v programu byli Leningrad Cowboys. Tucet finských hudebníků, kteří se nezastaví před ničím a recese z jejich vystupování a tvorby jen čiší. Krásně se o takovémto nadneseném koncertu píše. Kamarád Kovboje označil jako „cirkus na tripu“ a nebyl daleko od pravdy. Já osobně jsem jejich tvorbu a covery neznal, jen jsem věděl, že má jít o recesi a vtip. A těchto prvků během show opravdu bylo ažaž. Šílenými účesy a botami počínaje a Elvisem konče. Je veliká škoda, že mnoho návštěvníků leningradské nepochopilo, publikum bylo z větší části chladné (až na menší kotlík, nedaleko kterého jsem stál) a během festivalu jsme na ně slyšeli mnoho nadávání. Můj dojem je však naopak naprosto pozitivní, nedokážu si představit kapelu, která by se na MoR hodila více, a zároveň méně, nedokážu si představit lépe podanou recesi. Jestli se Trollfest v úvodu dne nebrali vážně, Leningrad Cowboys tuto vlastnost pozvedli o několik tříd výše. Naprosto si mě získali. Na krátkou epizodu s Elvisem rozezpívávajícím publikum, doprovodné tanečnice a nesmrtelné hity z dílny The Offspring nebo Johnnyho Cashe či ruské lidové písně jen tak nezapomenu, na vizuální stránku show už tuplem ne. Jeden z vrcholů festivalu.

V ostrém kontrastu následoval koncert heavymetalových Accept, legendy a headlinera dne, který se ve Vizovicích rozhodl natočit DVD. Pro tento účel bylo do davu rozdáno několik vlajek Accept, celé pódium zahaleno do černé, aby dojem nic nerušilo, a aby nikdo nezapomněl, na jaký koncert to vlastně přišel, popř. na jaký koncert se to vlastně dívá na DVD, mohli jsme na pódiu napočítat sedmadvacet nápisů Accept – na kombech, bicích a zadní plachtě. Tvorbu kapely až na pár výjimek neznám, a asi i proto mi většina písní podle stejného schématu přišla podobných a nyní se mi slévají do sebe. Z řady vyvstává Stalingrad, poslední ruský prvek dne, s ruskou hymnou v podobě kytarového sóla, Princess of the Dawn, jež zazněla ve Vizovicích před dvěma lety, když ji zapěl Udo Dirkschneider, a hymnické přídavky Metal Heart a Balls to the Wall. Kapela předvedla kvalitní koncert korunovaný famózním soubojem kytara vs. baskytara, jedním z instrumentálních majstrštyků ročníku 2013. Teď si jen počkat, tuším, do jara příštího roku, na výsledek natáčení, ke kterému bylo použito patnáct kamer.

Jen u málokteré kapely se během koncertu soustředíte především na kytaristu a je vám tak trochu jedno, kdo stojí za mikrofonem. Přesně to je můj případ, a nemyslím si, že jsem sám, u britských DragonForce. Nad zařazením této ultrarychlé kapely do pozdních nočních hodin zůstává rozum stát, ale ne všechno může být bez chybičky. To se týká i zvuku, který hlavně ze začátku koncertu hodně pokulhával. Herman Li navíc řešil několik technických potíží. Ani ty mu však nebránily, aby hned v první skladbě ukázal své rychlé (což je dost slabé slovo) prsty. Druhý kytarista nezůstal pozadu a z pódia se kytarová sóla valila frekvencí geparda nadopovaného kofeinem. Kapela se sice několikrát vyjádřila, že nechce být známa jen pro svou rychlost a snaží se inovovat žánr i jinými způsoby, ale z koncertu je jasně patrné, že to s tou snahou nebude tak žhavé a právě rychlostí se Dragonforce nejvíce pyšní. Vedle kytarových sól potom zaujal kroužek ve středu pódia, kdy kytaristé, klávesák a baskytarista hráli navzájem na nástroj toho druhého. Škoda slabšího zvuku, technických potíží a pozdních hodin. První oficiální den festivalu byl za námi a čekal nás druhý festivalový den. Žízeň jsme spláchli pivem a šli spát.

Pátek

Čas na první sprchu, i když venku zrovna teplo nebylo. Ledovou očistu tak následovalo zahřívání se ve stanu. Po poledni jsme se vydali do Vizovic nakoupit další zásoby, osvěžit se a počkat na další část naší výpravy. Nakonec to nedopadlo a vrátili jsme se do kempu, abychom o pár minut později vyhlíželi správné auto na blízké křižovatce.

Všechno dobře dopadlo, slečny si odložily zavazadla a to už jsme mířili na koncert Elvenking. První dvě skladby jsme sice prošvihli, ale ani to tak nevadilo. Kapela pro mne byla jedním z headlinerů festivalu, očekávání ovšem bohužel ani zdaleka nenaplnila. Jestli to bylo způsobeno hlavně špatným zvukem (víte, že Elvenking totiž využívají i housle, pane zvukaři?) nebo setlistem, který mi úplně nesedl, to nevím. Celkový dojem z italské bandy je tak rozpačitý a o svých koncertních kvalitách mě ještě budou muset přesvědčit. Zkrátka a dobře druhé zklamání ročníku.

V následné pauze jsme s pobavením sledovali dvě něžná pohlaví, jak se snaží postavit stan. Nutno říct, že tento úkon zvládly nad očekávání dobře a rychle. :) Skoro celá banda se vydala do areálu poslechnout si Prong. Zpětně mě trochu mrzí, že jsem nešel s nimi, jelikož se údajně jednalo o jednu z nejlepších show a pořádný nářez. O to větší musel publiku koncert udělat radost, že Prong zaskakovali za původně ohlášené Die Happy.

To na The 69 Eyes už jsem byl přítomen a těšil se na trochu melancholie a pohodovou hudbu. Ne že by ji upíři z Helsinek nedodali, ale naživo jejich písně znějí o poznání skočněji a snad i trochu veseleji. Zvuk byl tentokrát bez problémů a kapela zvládla proříznout velkou část její bohaté diskografie a odehrát pořádnou porci skladeb, mezi kterými nechyběly hity jako Brandon Lee, Gothic Girl nebo The Chair. K mému zklamání se nedostalo na singl posledního alba, píseň Borderline. Vedle charismatického, „trochu zženštilého, ale tak hezky“, frontmana stojí za zmínku bubeník Jussi 69, jenž se za bicími postaral o nemalou show a do vzduchu vyhodil v průběhu koncertu asi tak pět set paliček, z nichž chytil možná celé tři. Ještěže měl pozorného a rychle reagujícího asistenta, jinak by po první sloce koncertu bubnoval prsty. Část koncertu sledovala ze zadního prostoru stage i skupina Prong, kterou Jyrki 69 nezapomněl zmínit jako velké kamarády. To už se vystoupení chýlilo ke konci a do publika letělo velké množství trsátek a paliček.

Následnou tři čtvrtě hodinovou pauzu před světovou premiérou Lingua Mortis Orchestra jsme využili k občerstvení a do areálu se vrátili chvilku po deváté hodině, kdy už se z pódia linul zvuk smyčců, elektrických kytar a ženských vokálů. Projekt členů Rage navazuje na album Lingua Mortis z roku 1996, které bylo nahráno s Pražským symfonickým orchestrem. Tentokrát si Rage orchestr obstarali ve španělské Barceloně, když s sebou přivezli Orquestra Barcelona Filharmonia. Drtivou většinu skladeb nikdo v areálu neznal, jelikož album vyjde až 2. srpna, a možná i proto byla odezva publika slabší. To však nic nemění na, dle mého názoru, výborném vystoupení, na které měl snad každý v areálu jiný pohled – někdo slyšel orchestr dobře, druhý špatně, třetí nadával, proč neslyší tvorbu Rage a čtvrtý se potutelně usmíval nad hláskem jedné z vokalistek. Nepochybuji ale o tom, že značná část diváků už teď netrpělivě očekává druhý srpnový den.

Pátek pro mě svým vystoupením uzavřel Devin Townsend se svým Devin Townsend Project. Šílenec a magor, který metalovou scénu obohatil o mimozemšťana hledajícího dokonalý šálek kávy (což není myšleno jako urážka!). Kanadský sympaťák po celou dobu zvučení stál na boku pódia a spolu s publikem si prohlížel originální, zřejmě fanouškovské výtvory s Devinovou hlavou v hlavní roli. Už potřetí tu tedy máme někoho, kdo staví své ego až na tu nejzazší kolej a umí si ze sebe udělat srandu. Je mi líto, že jeho hudbu nedokážu uchopit a příliš mi neříká, i když dvě alba si poslechnu rád. Takhle jsem to po písni a půl vzdal. A zdaleka jsem nebyl jediný – po L. M. O. plac dramaticky prořídl, a Devin Townsend Project hrál, na poměry headlinera dne, pro pár lidí. Ale ještě než jsem odešel, vyrazil mi Devin dech, když ukázal, že hodit trsátko na nějakých pětadvacet metrů pro něj není žádný problém. Nějaký náhodný turista měl jistě šťastný den. Počkali jsme na zbytek výpravy, poslechli si jejich názor na Devina, dali si pivo, vyřešili zapeklitou hádanku (někteří rychleji než jiní) a vyhledali nepohodlí karimatek.

Sobota

Festival se láme v půli – důvod ke smutku, moderátorku nahrazuje moderátor – důvod k radosti. Síly ubývají, finance se tenčí a je třeba pečlivě zvažovat, kterou kapelu vidět, a kterou ne, jinak bychom riskovali kolaps. Kamarád ho risknul a do areálu se vydal už na NIL. Následně jsme o něm pár hodin neslyšeli.

Pár se nás vydalo zhlédnout české Silent Stream of Godless Elegy. Pro tuto tuzemskou bandu mísící metalový zvuk, folkové nástroje, growl, čistý ženský vokál a slovanskou kulturu, mám velikou slabost. Už před dvěma lety předvedli ve Vizovicích kvalitní vystoupení a očekávání tak byla vysoká. Je radno vyzdvihnout prvotřídní nazvučení (konečně jsou slyšet také folkové nástroje!), kterému určitě pomohlo to, že kapela zvučela pospolu, navíc přímo úryvky skladeb. Samotný koncert mě pak vytrhl z reality, do které jsem se probral až v posledních tónech a potlesku. SSOGE pro nás měli dvě malá překvapení – doprovodné bubeníky a skladbu z připravovaného alba. Opomenout nemůžu píseň s největším ohlasem, skočnou Slavu. Na českou (moravskou) bandu velmi profesionální koncert, který moji slabost pro SSOGE jen posílil. Už se moc těším na jejich další vystoupení. Nezlobil bych se, kdyby přijeli na sever Čech. :)

Slovenské písničkáře Desmod jsme radši vynechali. O kamarádovi, který dopoledne zmizel, stále žádné zprávy. Po spořádání oběda a odpočinku jsme se do areálu vydali na švédsko-dánské Amaranthe, skupinu, která během pěti let vystřelila do extraligy moderního metalu. Kombinace tří vokalistů a zvuku jak z dílny Sonic Syndicate z časů Richarda a Rogera Sjunnessonů funguje na albech výborně, teď jen potvrdit to naživo. Zpěvačka Elize Ryd se do Vizovic podívala po roce, kdy loni hostovala u Kamelot, zbytek kapely si zde odbyl premiéru. Pojem hollywood metal je spjat s tvorbou Luca Turilliho, já bych se ho však nebál použít ani u Amaranthe, byť v jiném slova smyslu – intro v podobě znělky Universal Studios, takřka filmový klip ke skladbě The Nexus a v neposlední řadě raketový vzestup, na kterém má velký podíl reklama a angažovanost vydavatelství, budiž vodítkem. Tím ale nechci tvorbu kapely nijak hanit, ba naopak, před koncertem jsem byl pln očekávání. Ty v úvodu likvidovaly velké technické problémy – přeci jen, když každou chvíli neslyšíte buď čistý zpěv, growl nebo kytary, nemůžete si z koncertu moc odnést – a Vizovicemi se brzy rozléhalo skandování „Zabte zvukaře!“ Po třech skladbách už bylo vše v pořádku a až v tu chvíli začalo plnohodnotné vystoupení. Na kapele byl vidět nováčkovský zápal a nadšení z publika, jež skutečně bouřilo. Odměnou mu byla vlna energie, která se linula z pódia při každém tónu. Zazněly písně z obou alb (přeci jen ještě není moc z čeho vybírat), mezi kterými nechyběly pecky Hunger, The Nexus, ale třeba ani Burn With Me, při které Andreas Solveström, jenž spotřeboval nejvíce lahví vody ze všech umělců roku 2013, aniž by vypil jedinou z nich, vyměnil mikrofon za baskytaru. Pánové nepochybně nespustili oči z Elize Ryd, asi nejvíc sexy zpěvačky tohoto ročníku, která navíc moc dobře ví, kdy se otočit a zakroutit pozadím. Ne už tak dobře ví, jaké vybírat sluneční brýle. Při jejím vzhledu je opravdu škoda, že jí brýle zakryjí 80 % tváře. Amaranthe na otázku odpověděli suverénně – i naživo to stojí za to. Vůbec nepochybuji o tom, že jejich hvězdička ještě bude stoupat.

Už ani nevím, proč jsem z areálu odešel před Brainstorm. Pravděpodobně jsem hodně žíznil. Chtěl jsem se sice na tuto powermetalovou skupinu podívat, už jen kvůli ohlasům, jaké vzbudila po ročníku 2011, ale když z areálu zněla má oblíbená píseň Shiver a já teprve čekal na pití, vzdal jsem to. Pro alespoň částečnou jistotu dobrého místa na Moonspell jsme se do areálu dorazili na Waltari. Koncert, ve kterém se metal křížil se ska a dalšími hudebními styly působil… zvláštně. Členové kapely vypadali jako po čerstvé dávce jejich oblíbené drogy, zejména frontman připomínal šílence nejen vzezřením. Takovéto šílenosti jsou mi sympatické, takže koncert nemůžu hodnotit špatně, dokážu si ale představit jinou kapelu na úkor těchto Finů. Zbytek naší party pak Waltari zpranýřoval a nenechal na nich nit suchou.

Stejně jako kontrastovali Leningradští kovbojové s Accept, byli v rozporu Waltari s Moonspell. Portugalci, již snad nedokážou předvést špatný výkon, měli na Masters zahrát exkluzivní setlist tvořený pouze skladbami z prvních dvou alb Wolfheart a Irreligious. Exkluzivita se jaksi vytratila, jelikož takovou show představovali už předloni. Exkluzivní už ale byla účast zpěvačky Tristanie Mariangely Demurtas, která umožnila hrát i skladby, které by jinak zaznít nemohly, a tak jsme slyšeli písně jako An Erotic Alchemy, Love Crimes nebo, k mé velké radosti, Raven Claws. Nechyběly samozřejmě fláky Alma Mater ani Opium. Charismatický Fernando Ribeiro spolu s Mariangelou dokázali vyčarovat hutnou temnou atmosféru i přes denní hodinu (alespoň šero bylo, ale to se mi daleko více hodí k poslednímu dvojalbu, zejména pak k Omega White), která byla snad jediným záporem koncertu. Ten byl navíc podpořen skvělým nazvučením, a tak nic nebránilo si show řádně užít. Doposud nepochybně vrchol festivalu, po právu mnohými pasován do role absolutního headlinera. Příště ale v noci!

Odchod z Moonspell byl bojem o každý milimetr, který znamenal hranici mezi rovnováhou a pádem. Zezadu se totiž natlačilo několik vln fanoušků kapely Lordi a vyjít ven vyžadovalo skutečné umění, sílu a zápal. Když se nám to konečně podařilo, shledali jsme se s oním zmizelým kamarádem, který první řadu opustil až teď, vyčerpán, dehydrován a hladový. Hned jsme tedy zašli na něco k snědku a na posilnění – vhod přišla pořádná klobása. Měli jsme v plánu vrátit se na Yngwie Malmsteena, ale únava vyhrála a my se rozhodli počkat až na Masterplan. Co naplat, usnuli jsme a na Masterplan nedorazili. :) A nakonec zřejmě není co litovat. V případě prvně jmenovaného údajně šlo o kytarovou onanii, kde velkou roli hrálo Malmsteenovo ego – žádná škoda, že jsme ho zmeškali. Masterplan potom kamarádi zhodnotili jako průměrný, ničím zajímavý power metal.

Neděle

Tři dny byly za námi jako lusknutím prstu, vůbec se nám tomu nechce věřit. Tento ročník utekl ještě rychleji než minulý. Pokud to příští rok bude stejně, budu si pamatovat akorát cestu tam a zpět. Naštěstí nás alespoň čekal pořádně výživný den, kde měl hrát mj. headliner ročníku, Avantasia. Rozjezd byl však pomalý, vyplněn další sprchou a pizzou k obědu. Mezitím kamarádi zašli na tuzemské Debustrol a Dymytry. Hlavně druhá kapela prý stála za to.

První kapelou dne, kterou jsem viděl, byla německá Xandria. Banda, která výměnou zpěvačky a poslední deskou Neverworld’s End poněkud ztratila tvář a sklouzla do vod průměrného symfonického metalu. I přesto má podle mě co nabídnout a ve Vizovicích nás o tom měla přesvědčit. Roli navíc měla ztíženou, protože nahrazovala nevystupující Epicu, absolutní špičku žánru, která nemohla koncert odehrát kvůli těhotenství Simone Simons. Snad vše vyjde a Nizozemce uvidíme za rok. Ale zpět ke Xandrii. Koncert odstartovalo působivé intro z nolanovského Batmana, následované nejdelší skladbou setu, A Prophecy Of World To Fall, po které zazněl hit Valentine a vystoupení už bylo v plném proudu. Tvořily ho z drtivé většiny písně z posledního alba doplněné kultovním Ravenheart a The End Of Every Story. Manuela Kraller ukázala, že v hrdle ukrývá krásný a silný soprán, ale jak přijde na mluvené slovo, zní jako Šmoulinka. Koncert splnil má očekávání, ale nijak je nepřekonal. Symfonickometalová šeď s příležitostnými výkyvy do mírného nadprůměru. Potěšilo závěrečné gesto s českou vlajkou.

Zpod pódia jsme utekli bokem, abychom nakoupili festivalové plakáty a nechali si je od kapely podepsat. Byla to má první a poslední autogramiáda tohoto ročníku a proběhla bez nejmenšího problému, kapela působila sympaticky, fanouškům se věnovala, nechala se fotit. Navíc, na rozdíl od minulého ročníku, musím letos pochválit organizaci. Kamarád, který se zúčastnil autogramiád několika, si taktéž nestěžoval na nic. Přichází čas balení a nabírání sil na poslední tažení. Po oddechu, narvání věcí do krosny a malém občerstvení jsme zamířili do areálu pro nějaké ty maličkosti na památku.

To už bylo v plném proudu společné vystoupení Atrocity & Leaves‘ Eyes, které jsem chtěl vidět. Prvních pár skladeb jsme tedy poslouchali pouze mezi stánky. A ještěže tak. Společný koncert mohl leckomu připomenout dva roky starou Pagan Aliance kapel Finntroll a Eluveitie, kvalitou a provedením byl však úplně jinde. Celý blok trvající hodinu a deset minut byl rozpůlen, přičemž v první polovině hrála skupina Atrocity a v druhé Leaves‘ Eyes. K pravé fúzi kapel došlo pouze v jednom případě – u legendární skladby Shout, kdy se k frontmanovi Atrocity Alexu Krullovi přidala jeho choť Liv Kristine a za dvěma soustavami bicích seděli bubeníci obou kapel. Vystoupení Atrocity se stalo nejhrůznější příšerností letošního ročníku MoR. Koncert byl propadákem hudebním i vizuálním, když se na pódiu svíjely dvě skoro nahé tanečnice, které korunovaly absolutní nevkus a utvrdily můj odpor. Hrůza. To polovina kapely Leaves‘ Eyes byla o poznání lepší – tanečnice zmizely a nahradila je Liv Kristine. Její hlas přesně zapadající do stylu „kráska a zvíře“ doplňoval Alex Krull svým growlem a dojem ze spojení kapel se podařilo vylepšit. Tedy – Atrocity bych dal 10 % a Leaves‘ Eyes 65 %, aneb stále žádná sláva.

V tuto chvíli přišla řada na losování soutěže o 11 000 Kč. Šťastnou vítězkou se stala jakási dáma z Plzně, která přislíbila všem návštěvníkům z tohoto města panáka na její účet. Hádám, že je nyní pár desítek tisíc v mínusu. Davové skandování „Ukaž kozy!“ v této pauze konečně mělo odezvu a moderátor rozesmál celý areál. Bravo! A skandování to nebylo poslední, když o pár minut později publikum zdravilo projíždějící hovnocuc. Jako jsme loni museli protrpět Arch Enemy před koncertem Sabaton, letos tato úloha připadla skupině Powerwolf. Jejich tvorba mi absolutně nic neříká, nechápu jejich image, která je pro jejich hudbu tak důležitá, ale přesto jsem věřil, že koncert přečkáme. Nestalo se a po dvou písních jsme museli opustit areál.

Čas jsme využili k opětovnému občerstvení a nažhavení se na headlinera festivalu, projekt Avantasia. Po návratu do areálu jsme se zvládli dostat na velice dobré pozice, ve které jsem ani trochu nevěřil, a které zaručovaly kvalitní zvuk i ničím nerušený výhled. Snad až na dvě vlajky, které trochu bránily. Příprava pódia už byla v plném proudu, zadní část zdobila jednoduchá černo-bílá plachta Avantasia, pod kterou se nacházela kovová konstrukce s bicími, klávesami a mikrofony pro doprovodné vokalisty, celý výjev potom dotvářely řady reflektorů a světel. Avantasia přislíbila tříhodinovou show na uzavření celého ročníku a vystřídat se na pódiu měla celá řada hvězdných jmen, pochopitelně v čele s Tobiasem Sammetem, mozkem celého projektu. Ten se do Vizovic vrátil po roce, kdy loni příliš nenadchnul s jeho Edguy. Areál je zaplněn a očekávání rozbíjí trubičku teploměru stejně jako jackpot sportky. Pódium zhasíná a areál rozčesávají zvuky ústřední melodie filmu 2001: Vesmírná Odyssea. Na stagi se postupně objeví všichni instrumentální hráči a čeká se jen na principála Sammeta. Ten se nakonec objevuje také a spolu s ním padá zadní černo-bílá plachta odkrývající ikonického Scarecrowa – Strašáka. Z první čtyřky skladeb zazní hned tři z novinky The Mystery Of Time. Výjimku tvoří The Story Ain’t Over, během kterého se na pódiu poprvé objeví sympatický Bob Catley, hlas Magnum. Ten s Tobiasem odzpívá i desetiminutovou The Great Mystery. Následně pódium opět utichne a zhasne, publikum bouří a linou se na něj tóny Prelude následované Reach Out For the Light, hitu z první metalové opery, kterou si zazpívá nadšeně přijatý miláček vizovického publika Michael Kiske. Dále se objeví Eric Martin (Mr. Big) ve skladbě Promised Land. Svým vystupování malého spratka se do opery sice moc nehodí, jeho hlas ale vše vynahradí. Zazní též několik balad – Farewell s Amandou Sommerville či singl alba Scarecrow Lost In Space.

Celé vystoupení doprovází úžasná hra světel a jeho kvalitu podtrhuje vynikající (!!!) zvuk. Není divu, že první dvě hodiny utekly jako voda. V tu chvíli kapela oznámila konec vystoupení a bylo nasnadě přemýšlet o možná nejdelším přídavku, celé jedné hodině. To se nakonec nesplnilo, zřejmě i proto, že koncertu se kvůli zranění nemohl účastnit Ronnie Atkins (Pretty Maids) a některé skladby tak vypadly. Show nakonec trvala „pouhé“ dvě a půl hodiny. V půlhodinovém přídavku zazněla již zmiňovaná balada Farewell a hned po ní samotná Avantasia. Následoval vrchol koncertu, nejdelší skladba Avantasie, má srdcovka The Seven Angels. Byť nebyla hrána v plné délce, zaplesal jsem a maximálně si tento opus vychutnal. A určitě jsem nebyl sám. :) Koncert zakončuje zkrácená verze hymny Sign Of The Cross, během které Tobias detailně představuje všechny vystupující – na baskytaru to je Andre Neygenfind, na klávesy Miro Rodenberg, za bicími sedí člen Edguy Felix Bohnke, kytary obstarává producent Avantasie Sascha Paeth a „za mlada kriminálník“ Oliver Hartmann. U mikrofonu se pak střídá Michael Kiske, Bob Catley, Eric Martin, Thomas Rettke a Amanda Somerville. A samozřejmě Tobias Sammet, jenž jako malý měl všechno, co si přál, jak nám ho představuje Oliver Hartmann. A je to, dvě a půl hodiny měly jepičího trvání, až se zdá jen těžko uvěřitelné, že Avantasia stihla zahrát v plné délce i takovou The Wicked Symphony nebo The Scarecrow, je jen těžko uvěřitelné, že koncert neměl standardní délku. My chceme víc! :) Jako jediná negativa vystoupení bych označil jeho konec a absenci Ronnieho Atkinse (ale co se dá dělat). Stejně jako loni jsme museli na nejlepší koncert festivalu čekat až na poslední možnou chvíli. Avantasia splnila roli headlinera bez nejmenšího zaváhání a nám nezbývá, než se těšit zase za tři až čtyři roky, jak Tobias avizoval.

Je to tu zas. Belháme se z areálu vyčerpaní a žízniví, dáváme si poslední pivo a míříme do stanů. V půl čtvrté ráno vstáváme, balíme stany a míříme k vlaku. Letos nám České dráhy opravdu důvěřovaly, když vypravily poměrně luxusní vlak, do kterého jsme se všichni pohodlně naskládali a v melancholii opouštěli Vizovice.

Zhodnocení

Organizačně tento ročník byl zvládnut o něco lépe než předchozí – ochranka se chovala lépe, autogramiády snad také probíhaly hladčeji a řada pánů jistě ocenila pánské Toi Toi v areálu. Když k tomu přičteme pro festival dokonalé počasí, není co řešit, Masters of Rock 2013 se nadmíru vyvedl, a teď nezbývá, než doufat, že rok rychle uteče a my se zase všichni ve Vizovicích potkáme, abychom tam vytvořili skvělou atmosféru ideální jak pro odpočinek, tak pro párty, pití alkoholu a v neposlední řadě pro účinkující hudebníky.

Text: Adam Musil Foto: Zdenek Zelený