VOLA
CHARLOTTE WESSELS’ THE OBSESSION
THE INTERSPHERE
Datum koncertu: 13. 11. 2024, MeetFactory, Praha
Po půl dekádě dostali fanoušci možnost naživo slyšet hlas Charlotte Wessels, která přijela v čele THE OBSESSION, nové, ale důvěrně známé formace, aby po letech strávených ve sklepním studiu představila po boku spoluhráčů z DELAIN čerstvou desku. Několika strhujícími sóly sem tam strhnul pozornost Timo Somers, jehož paže čím dál víc navozují dojem, že ve volném čase z půdy holýma rukama vyvrací mohutné stromy, aby z nich tesal kytary. Jinak ale show jednoznačně opanovala ústřední tvář a hlas.
Charlotte od svých začátků v DELAIN přetavila zkušenosti ve zdánlivě nervózní, ale jednoznačně sebevědomý pódiový projev. Ne vždy to ale bohužel stačilo, aby vzbudila výraznější ohlas publika. Pěvecky možná nepředvedla studiově vytříbený a uhlazený výkon, ale její přepestrá, emocemi nabitá hudba určitě netrpí, když dojde na živou, emocemi nasáklou prezentaci. Bezprostřednost ze zpěvačky sálala, když se dojímala u „The Crying Room“ nebo předváděla rozsah v „Dopamine“. Set pak vrcholil nejprve brilantní „Soft Revolution“, přičemž až na závěr si kapela schovala éterickou skladbu „The Exorcism“ s fantastickým metalovým závěrem, kdy si Charlotte dokonce i zascreamuje.
Bylo by to perfektní přemostění pro VOLA, kdyby se tihle Dánové nerozhodli odpálit svůj set slowburnem „I Don’t Know How We Got Here“. Na metal došlo až později, zato si MeetFactory mohla ihned vychutnat téměř ničím nerušený čarovný vokál Asgera Myginda. Tam, kde Charlotte bouřila, vládl Asger koncertu úsporně, nenápadně, ale s o nic menší silou. VOLA do Prahy přivezli také novinku, vynikající „Friend of a Phantom“, a je moc dobře, že deska zazněla takřka celá.
Ať už totiž šlo o zmíněný úvodní song, nebo třeba drtivé „Break My Lying Tongue“ a „Cannibal“, nový materiál naživo fungoval na jedničku. Díky absenci sól nebo nekonečných instrumentálních intermezz set příjemně odsýpal, djentové vložky dávaly prostor k neřízenému prožitku, a dokonce ani „Glass Mannequin“ nestihla nudit. A co teprve lahodné temné synťáky, které – podpořené estetickým osvětlením – táhly nejen „Bleed Out“. Koktejl čerstvých písní VOLA míchali převážně s osvědčenými skladbami z „Witness“, protože „Straight Lines“ nemohla chybět, ale hned třikrát došlo i na songy z debutu. Ty krásně ukázaly, jakkoliv nepostrádají kvality, kam se za pár let VOLA dokázali skladatelsky posunout.
Text: Adam Musil
