URIAH HEEP, VOTCHI, FREE FALL
23.3.2016, Zlín, Masters of Rock Café
Kdo by to byl řekl, že Uriáši i po stopadesáté a s jediným původním členem v sestavě budou dál a dál vyprodávat české kluby a haly. Síla a vůně letitých skladeb přitáhla jako magnet do Zlína tolik fanoušků a fanynek, že pár desítek z nich koukalo na kapelu z předsálí otevřenými dveřmi, anebo ji sledovalo od stolů na obrazovce a plátnu… „Gypsy“ a „Look At Yourself“ jsou rozjezdovky jaksepatří. Napumpovanou hardrockovku „Shadows Of Grief“ z trojky jsem naživo ještě neslyšel, do setlistu se vrátila po desíti letech. „Stealin’“ je naopak stálicí repertoáru, někdy bych si ze sedmičky raději dal „Pilgrim“. Kdo by ale Tuláka uzpíval. Takže nic. Novinky z posledního alba v přímém srovnání prostě neobstojí, jakkoliv samy o sobě nejsou špatné. Čtyři kousky z „Outsider“, 2x2, byly tak akorát, co se dalo vstřebat. Z trojice skladeb z pětky se vyvedly „Sunrise“ a plná verze „Magician’s Birthday“. „Rain“ by však měla tato UH sestava dávno vynechat. „Nahý“ Bernie, jen s doprovodem klavíru, brrrr… V některých vypjatějších pasážích jakoby převaluje v puse šutry, trpí on i já. Naštěstí mu ale pořád slušně funguje rovnej ječák a piánko falzet. Očekávaný závěr koncertu nakopla „July Morning“. Mýtická nálada „Lady In Black“ utrpěla vytleskávaným halekáním a překopaným závěrem, nechápu, proč tuto v původní verzi úchvatně průzračnou dvouakordovku má pořád někdo potřebu „vylepšovat“, Kenem počínaje a Boxovcema konče. „Easy Livin’“ mě provázela celým létem roku dvaasedmdesát, hrála se všude, a k tomu sladkých sedmnáct… nic lepšího na závěr jsem si nemohl přát. Absolutní měřítko už UH neutáhnou, relativně ale stále dost dobrý zážitek, hlavně kvůli samotné fenomenální muzice. A bělovlasému míšánkovi, Mickovi, co pořád něco oťapkává ve vzduchu pravačkou…
Hodnocení: 85%
text: Jaromír Merhaut foto: Radek Šich
