Všichni příznivci female fronted metalu, potažmo rocku, museli zpozornět poslední březnový den, kdy vyšlo album „Broken Crown Halo“ formace LACUNA COIL. Jak Italové navázali na skvělý počin „Dark Adrenaline“? To se dozvíte v recenzi, kterou nám zaslal náš čtenář Adam Musil. Děkujeme!
Kapelu v nedávné době opustili hned dva členové, dva Crisové. LACUNA COIL bude dál fungovat bez bubeníka Cristiana Mozzatiho a kytaristy Cristiana Miglioreho. Oba se s kapelou rozešli v přátelském duchu, a dokonce až po nahrání novinky „Broken Crown Halo“, takže na přebalu desky je ještě najdete. Premiérovou spolupráci s LACUNA COIL si připsal producent Jay Baumgardner, jenž dříve spolupracoval např. s Papa Roach, Evanescence nebo Drowning Pool.
Dobrou zprávou je, že LACUNA COIL funguje stále jako hodinky. Nová deska je opět velmi poslouchatelná, nicméně žádné závratné hudební novinky nečekejte. Italové stále spoléhají na perfektně klapající souhru hlasů Cristiny Scabbii a Andrey Ferra, které podporuje kvalitní, nikoliv však příliš inovativní doprovod. V úvodní „Nothing Stands in Our Way“ nám Lacuna servíruje své věčné téma vlastní životní cesty, z níž neuhne ani o píď, ať se děje cokoliv. „Zombies“ je zas hitovka do auta, ve které se pořádně rozšoupne Andrea Ferro, obzvlášť kontrast s Cristinou v refrénu stojí za to. Pilotní singl „Die & Rise“ okoření mateřština LACUNA COIL v Cristiny naléhavém přednesu.
Skutečnou perlou je píseň následující – „I Forgive (But I Won’t Forget Your Name)“. Skladba naprosto typická pro Lacunu v rychlejších polohách, která se zaryje do uší pravděpodobně nejvíc. Italové nám poté dají menší oddech v následující „Cybersleep“, jež se nese ve středním tempu. „Infection“ v refrénu dává větší prostor Andrea Ferrovi, který dokazuje, že není žádným sekundantem Cristiny Scabbii, nýbrž jejím rovnocenným partnerem. Předposledním kusem alba je trochu těžší a tvrdší „In the End I Feel Alive“. Poslední píseň „One Cold Day“ LACUNA COIL věnovala svému bývalému kytaristovi Claudiu Leovi, jenž předčasně zemřel v únoru loňského roku. Kapela v ní uvolnila otěže a tuto píseň byste mohli klidně hledat na starších deskách jako třeba „Comalies“.
Ameriku LACUNA COIL neobjevila, ale ono je to snad i dobře, protože standard téhle italské party je tak vysoko, že i „obyčejná“, z řady nevybočující deska jako „Broken Crown Halo“ si místo ve vaší hudební sbírce rozhodně zaslouží.
text: Adam Musil
