Dnes opět pokračujeme v našem seriálu představujícím literární počin s názvem USBM: Revoluce identity v americkém black metalu, který se do rukou českého čtenáře dostává díky pilné práci nakladatelství MetalGate a vy si ho můžete samozřejmě pořídit v našem obchodě. Novinář Daniel Lake zde odkrývá historii mnoha ikonických kapel, které pomáhaly subžánr amerického black metalu formovat. Dnes se podíváme na zoubek legendárním náladotvůrcům AGALLOCH a jejich albu „Ashes Against the Grain“, které mnozí fanoušci považují za jejich nejlepší materiál.
John Haughm se bez rozpaků vyjadřuje k vývoji kapely po vydání alba „The Mantle“: „Myslím, že AGALLOCH měli po The Mantle skončit. Podle mě jsme začali dělat hloupé chyby a všechno šlo pomalu do háje. Kdyby mělo být po mém, Ashes Against the Grain je určitě jedno z těch alb, které nikdy neměly vzniknout. Ocitli jsme se na podivné křižovatce, nejen pokud šlo o naše životy, ale i o muziku. (Label) The End po nás chtěli, abychom nahrávali, a my jsme na to nebyli úplně připraveni. Do studia jsme šli přesně s pěti hotovými skladbami. Not Unlike the Waves nebyla hotová vůbec, a nakonec jsme ji ve studiu s producentem přepsali. Když si poslechneš její demo verzi a verzi pro album, jsou to dvě různé skladby. Celé nahrávání toho alba byl příšerný zážitek, včetně mixu a masteringu. Koncerty, které jsme potom odehráli, nestály za nic. Pro mě osobně to bylo temné období. O tomhle albu nemůžu říct nic pozitivního.“
(Don) Anderson nevypadá, že by problémy spojené s tímto albem vnímal tak dramaticky, ale souhlasí, že při jeho vzniku hrála hlavní roli negativita. „Vždycky se najde opravdu těžké životní období v životě kapely, anebo i v osobním životě, a tehdy to bylo těžké i pro mě. Rozváděl jsem se. Můj otec umíral na rakovinu. Kamarád Florian Rehse spáchal sebevraždu. Věnovali jsme mu Our Fortress Is Burning. To všechno se tehdy dělo. Pro mě je to velmi temná nahrávka. Ale právě s ní jsme přišli na to, jak by měly věci vypadat. Každá deska musela končit pocitem katastrofické zkázy. Ty tři skladby, které album uzavírají, měly pokračování v To Drown a Plateau of the Ages z pozdějších alb a začali jsme je hrát i naživo. Bloodbirds (prostřední část Our Fortress Is Burning) se stala naším koncertním zavírákem. To album se mi moc líbí, protože Johnovy texty šly mnohem víc k jádru věci a bylo v nich méně zdobné obraznosti. Myslím, že se mu skutečně povedly. Líbí se mi, že v každé z nich je ukrytý nějaký příběh. Pokud jde o posloupnost hudebního vyjádření, nepamatuji si, jak jsme se rozhodli skladby uspořádat. Asi jsme dopředu věděli, že Limbs bude na úvod a Fortress na závěr.“
