Nová, a přitom důvěrně známá kapela natočila první album „Barevný sny“, které slavnostně představí v sobotu 19. března na koncertě ve známém pražském klubu. O desce se Sparkem rozmlouval kytarista Vladimír Zatloukal.
Vláďo, dá se v kostce říci, proč se v roce 2015 rozpadla původní HUDBA PRAHA?
Michal Ambrož si pozval kapelu do Okrouhlice, kde jsme začali zkoušet na 17 potvrzených koncertů po jeho nemoci. V průběhu zkoušky však oznámil, že všechny koncerty zrušil, chce hrát jen málo koncertů po Čechách a jednu Akropolis před Vánoci. Také chtěl změnu kapelního soundu směrem do psychedelie a dalšího kytaristu. S tím celá HP nesouhlasila.
Berete zrod HPB jako start nové kapely, nebo spíše jako pokračování původního tělesa, byť s upraveným názvem?
Bereme to jako pokračování původní HP se stejným soundem ale také s novými písněmi, čehož důkazem je deska „Barevný sny“. Samozřejmě, že určítý vývoj tam je.
Jak se proměnila vaše fanouškovská základna? Máte pocit, že si lidé zvykli na novou, ale přitom známou kapelu?
Máme pocit, že fanoušci nás jako pokračovatele HP vzali a jsme za to rádi. Chodí na nás široké věkové spektrum fanoušků, od 10 do 60+.
Čím si vysloužil nový zpěvák Zdeněk Hnyk svůj post? Bylo na jeho místo více kandidátů?
Zdeňka jsem vybral, protože jsem ho znal jako kamaráda, moderátora, příležitostného zvukaře a říkal jsem si, ten má super hlas. Jen jsem nevěděl, jestli má kapelu a zpívá. Přes Youtube jsem zjistil, že ano a pak už následoval kontakt přes mobil, první zkoušky a už to jelo...
Debutové album „Barevný sny“ zní sympaticky staromilsky, jako kdyby se člověk vrátil do 80. nebo 90. let. Předpokládám, že to byl záměr…
Ano, chtěli jsme znít jako HP na nahrávkách z devadesátek.
Mělo album svého producenta, nebo jste na vše dohlíželi sami?
Produkovali jsme to s Bohoušem sami, záměrně jsme producenta nehledali, v klidu a v naprosté pohodě, nikdo na nás netlačil. Ve studiu Propast byla naprosto uvolněná atmosféra. Hodně nám pomohl zvukař Petr Kovanda.
Kolik věcí na debutu je úplně nových? Hádám, že některé skladby byly vytaženy ze šuplíků…
Jak říkáš ze šuplíku jsme vytáhli pouze dvě pákovky staré 40 let a to sice „Miláčku“ a „Nech toho, nech toho!“ To jsou věci, které už znají jen fanoušci, co chodili na Páku a nikdy nebyly studiově nahrané. „Někdo jde bytem“ a „Barevný sny“ jsme hráli během asi posledních dvou let, jinak osm dalších pecek jsme nikdy nehráli, jsou fungl nové.
Zaregistroval jsem, že sestavit tracklist pro „Barevný sny“ byl docela rébus. Můžete přiblížit proč?
Tracklist sestavil Bobo a myslím, že se mu povedl. Vzhledem k tomu, že vyšlo i LP a tam šlo o dělení strany A a B. Vyšlo to super, pořadí je stejné. Musel také pohlídat náladu pecek a tóniny, což není také jednoduché.
Textově se držíte klasických rokenrolových témat, které čerpají z každodenního klokotu dění. Nakolik vycházejí přímo z vašich životů?
Myslím, že některé vychází, jiné míň, ale nakonec se musíme s texty ztotožnit, abychom je dobře zahráli a zazpívali. Musí mít třeba určité kouzlo a prostor pro fantazii. Jiné jsou takové tvrdší a nekompromisní, více rockové. „Quo vadis“ zase reaguje na dobu, kterou teď prožíváme. Je tam 10 textařů, zpívá nás 5 členů kapely, deska je proto fakt barevná.
Před vypuknutím pandemie HPB hojně koncertoval, bude tomu stejně i teď, kdy se opět otevírají kluby a začne se hrát venku?
Doufáme, že ano a že přes všechny překážky, které znovu nastaly po covidu, jako napadení Ukrajiny a s tím ekonomické problémy, fanoušci budou chodit, protože při rokenrolu na chvíli na všechno zapomenou.
