Když zažijete podobný koncert, jako se udál v Bounty Rock Cafe v Olomouci, musíte se logicky ptát, jak to asi vypadalo v losangeleských klubech v druhé polovině osmdesátých let? Měli fandové ke kapelám tak blízko, že nebyl důvod uvažovat o nějakých nedostupných rock stars? Olomoucký klubík je opravdu jedno z nejmenších míst, kde jsem v rámci koncertů zavítal. Aniž byste se nějak museli snažit, kapely v podstatě hrají metr dva od vás. Vidíte každý detail, každou emoci.
Večer měli otevřít v osm hodin domácí BLACK TIGER, ale z důvodu dodržování nočního klidu byl jejich set až v den akce posunut dopředu, tudíž jsem od samotného začátku viděl až Skoty ESTRELLA. Trio bratří Gunnů a bubeník Leo McPherson se hudebně vklínilo někde mezi sedmdesáté a osmdesáté roky, jejich hard rocku nechyběla tedy ani hutnost spolků sedmé dekády ani odlesk hair metalových třpytek, které o deset let později přišly především ze západního pobřeží USA. Ve středu pozornosti byl zpěvák Paul a především kytarista Luke, který svou šestistrunu nešetřil a dokonce si v závěru zasóloval přímo mezi fandy. ESTRELLA sice nepatří mezi kapely, jejichž jméno by se často skloňovalo mezi fanoušky hard rocku, ale jejich koncert musel každého přesvědčit, že tito Skotové svou suverenitou, energií a zápalem můžou převálcovat i známější jména.
Poté se sice na pódiu objevili členové HOUSE OF LORDS, ale trojice Jimi Bell (kytara), Chris McCarvill (zpěv, baskytara) a B. J. Zampa (bicí) přišla nejdříve představit své vlastní hudební dítko – MAXX EXPLOSION. Vzdušný hard rock oživovaly zejména perfektně provedené vícehlasy všech tří členů, kteří ve svém vlastním materiálu mohli předvést, že se snadno můžou vyrovnat jak repertoáru HOUSE OF LORDS či DOKKEN, kde rovněž zanechali svou hráčskou stopu. Je škoda, že scéna je tak přesycená, protože zrovna tvorba MAXX EXPLOSION má všechny paramentry, které by ji pasovaly do první ligy. Ale nevím, zda ve stínu třeba i hlavní kapely trio bezpochyby vynikajících muzikantů prorazí. Každopádně vřele doporučuji jejich zatím jediné album „Forever“ i případnou návštěvu dalšího koncertu (pokud taková příležitost bude).
Krátká pauza a poté se k trojici Bell, McCarvill, Zampa přidal i James Christian, jediný pamětník období, kdy se skupina GIUFFRIA přejmenovala na HOUSE OF LORDS. Ti jsou sice vnímání jako představitelé měkčích metalových a rockových odnoží, ale obzvlášť poslední album „Precisious Metal“ zastihlo kapelu v ostřejším rozpoložení. Na úvod však zazněla titulní skladba jejich druhé desky „Sahara“, hned poté kousek (rovněž titulka) z předposlední desky „Big Money“. A takto se stará a nová tvář HOUSE OF LORDS postupně prolínala až do konce koncertu, který trval bez nějakých zbytečných prostojů poctivou hodinu a půl. Bylo hodně pikantní vidět jako na dlani formaci, která si ve svých začátcích dělala zálusk na ty nejvyšší posty, jak sympaticky dře v malém klubíku stejně jako kdysi ve velkých arénách. Smlouva s firmou Genea Simmonse je sice pryč, komerčně úspěšné singly jako „I Wanna Be Loved“ (který rovněž ten večer zazněl) rovněž, ale chuť do hudby Jamesi Christianovi zůstala. I proto si mohli HOUSE OF LORDS odškrtnout naprosto skvělé představení, které se určitě každému z přítomných zarylo do paměti a to nejen kvůli akademické otázce, která zazněla v úvodu tohoto článku.
text: Jan Kozák foto: Zdenek Zelený
