Kadeřník a IT technik – na první pohled neslučitelné profese. Přesto se Jakub a Richard před dvěma lety spojili, aby v Česku rozjeli netradiční business. Kluci z Liberce ručně vyrábí dřevěné hodinky. S výrobou začali v kuchyni, teď mají vlastní dílnu a zaměstnávají i zbytek rodiny.
Jaký byl prvotní impuls k tomu, že jste si založili firmu? Kuba: Bydleli jsme spolu a z nudy jsme si řekli, že začneme vyrábět dřevěné brýle. Zjistili jsme ale, že jsou na výrobu celkem náročné. Jednoho dne jsme si objednali dřevěné hodinky z Číny a přišly rozmlácené. Ríša si je vzal do parády, opravil je a najednou vypadaly docela zajímavě. Byly takové pokřivenější, trochu ošklivé, ale lidem se to líbilo, a tak jsme se v jejich výrobě rozhodli pokračovat. To nám vlastně zůstalo dodnes. Co pro vás bylo na začátku podnikání nejtěžší? Richard: Obětovat tomu čas i finance. Oba jsme chodili do zaměstnání. Když jsem přijel po devíti hodinách z práce, tak jsem si musel sednout do dílny, což nebylo zrovna jednoduché. Naši první dílnu jsme měli v kuchyni, tam jsem brousil první dílky a hledal na internetu dodavatele, kteří nám dodají strojek, kreslil si první návrhy… Pak jsme si udělali svou opravdovou dílnu, ve které jsme teď skoro rok. Kuba je původně IT technik a Richard kadeřník. Toho IT technika ještě pochopím, ale ten kadeřník, to je velký skok. Co bylo pro tebe, Kubo, nejtěžší? Kuba: Naučit se pokládat ručičky. Musím přiznat, že jsem se u toho hodně vztekal. Teď už je nandám skoro poslepu, ale na začátku pro mě bylo nandat takovou mikrosetinkovou ručičku utrpení, protože jsem na to ani pořádně neviděl. Jste jedni z prvních, kdo v Česku dřevěné hodinky začal vyrábět. V čem se odlišujete od konkurence? Richard: Většinu materiálu máme z českého hodinářského velkoobchodu, což je docela výjimka. Komponenty si ale dokupujeme z Číny. Dřevo máme většinou české, někdy ale i zahraniční – například z Pobřeží Slonoviny či olivovník z Řecka. Kolik hodinek jste zatím vyrobili? Máte to spočítané? Richard: Ten trend je naštěstí rostoucí. Za první polovinu minulého se nám podařilo vyrobit první stovku. Teď skokem to může být čtyři sta kusů. Nedávno jsme dělali zakázku pro jednu korporátní firmu, která si hodinek objednala rovných sto.
Kamarádíte se od čtyř let, dokonce spolu s vašimi přítelkyněmi bydlíte v jednom bytě. Změnilo se něco od té doby, co spolu podnikáte? Nebojíte se, že vám pracovní záležitosti vaše přátelství překazí? Kuba: Zatím podnikáme jen dva a půl roku, ale řekl bych, že se naše přátelství drží stále na stejné úrovni. Lidé nás hodně varovali, ale zatím to zvládáme úplně v pohodě. Žádná krize zatím neproběhla? Richard: Jednou nastal takový silný moment, když jsme opustili našeho tichého společníka. Bylo to těžké, protože nám přirostl k srdci. Museli jsme se rozhodnout, co s naší firmou bude dál. Naštěstí Kuba to rozhodl, když řekl, že dál musíme pokračovat sami. Tím, že jste se osamostatnili, se vám podařilo částečně vymanit „ze systému“. Jak moc je pro vás nezávislost důležitá? Richard: Já beru nezávislost jako svobodu, že ráno můžu vstát v devět hodin, dát si s přítelkyní snídani a nemusím se bát, že mě někdo po příchodu do práce „zrube“, že už jsem si měl „píchnout“ příchod. I když ve výsledku trávím deset hodin v dílně, beru to jako zábavu. Kuba: Já teda úplně nezávislý ještě nejsem, ještě „kadeřničinu“ dělám, ale jen teda dva dny v týdnu, je to takový „vedlejšák“. Když jsem v kadeřnictví, je to pro mě skutečná práce, tam se dřu, do dílny si chodím odpočinout. Jak si rozdělujete role? Dělá každý z vás něco? Je každý z vás na něco víc a na něco míň šikovný? Richard: Já asi dělám takové ty technické vývojové věci, dám do výroby nějaký ten produkt, co budeme dál vyrábět, na tom se dohodneme, řekneme si, co budeme co dělat dál… A pak, když už to funguje, je to všechno připravené, tak to předám Kubovi, protože on je takový pečlivější. Takže stručně řečeno – já vyvíjím a Kuba skládá. Z čeho všeho jste už hodinky vyráběli? Richard: Dělali jsme například hodinky z trámu gotického hradu. Jejich majitel nosí na ruce kus historie. Nejenže má atypické hodinky, které nikdo nezná, ale může k tomu lidem něco říct, odkud to dřevo pochází a vyprávět jim o historii toho místa. Trám nám donesl náš kamarád, který se historií zabývá, dělá v Národním památkovém ústavu. Udělali jsme asi deset kusů, které díky své exkluzivitě celkem rychle zmizely.
Mají vaše hodinky některé známé nositele? Kuba: Třeba pan Svěrák. Viděli jsme ho jednou, jak stepuje v dešti naproti Národnímu divadlu a když jsme u něj zastavili, říkal, že mu nejede taxi ani tramvaj, tak jsme ho svezli. V autě jsme se domluvili, že mu hodinky vyrobíme. Poprosil nás, jestli by mohly být ze švestky z Příchovic, kde je údajně rodiště Járy Cimrmana a celé to seskupení Divadla Járy Cimrmana se tam schází. Pan Svěrák nám vyprávěl, že tam před několika lety ještě s Láďou Smoljakem údajně jedli švestky, vyplivli z nich pecky a řekli: Nechť zde vyroste švestka!“ (název jedné z divadelních her Divadla J. Cimrmana, pozn. redakce). Když už jsme u těch stromů… Jaké máte nejraději dřevo? Kuba: Já preferuji právě tu švestku. Líbí se mi, jak je nejdřív růžová a postupně tmavne až do takové čokoládově hnědé. Žije si takovým vlastním životem. Hodinky z ní vyrobené chytnou patinu a potom vlastně pořád zrají. Richard: Mně se tak – ani ne vzhledově, ale spíše vlastnostmi – líbí dub, protože se používá třeba na stavbu hrází a vodních staveb, dělají se z něj i dubové sudy, třeba jako ten pro Jack Daniel’s, ze kterého jsme nedávno dělali hodinky. Líbí se mi, že nasákne vodou nebo whiskey, a přesto drží tvar a vlastně neplesniví. Máme i dub bahenní, který byl 8 000 let v zemi a černal kvůli působení železa, jiné dřevo by to nevydrželo a zpuchřelo by. Ze sudu jste prý vyráběli i hodinky Jack Daniel´s Honey. Jak to probíhalo? Muselo to být docela náročné… Kuba: Když nám tenkrát dorazilo dřevo, čekal jsem, že přijdou už nařezané fošny. Ale zavolal mi kurýr a říká: „Mám pro vás sud.“ To jsem nečekal. Vyvalil jsem ho dovnitř, a pak přišlo to, že jsem ho musel rozřezat, což byla poměrně škoda, protože jak to takhle člověk vidí vcelku, tak mu to je líto. Ten sud budí respekt, a jak ještě celý voní po whiskey… Právě díky té krásné vůni jsou ty hodinky specifické. Jaký máte k whiskey jako takové vztah? Richard: Já jsem spíš na sladší, takže za mě je jasná volba Jack Daniel´s Honey. Kuba: To já když piju, tak jedině whiskey. Máte do budoucna nějaký sen? Richard: Být známí ve světě, vyrábět limitované edice 1–100 hodinek, stejně jako jsme teď vyráběli hodinky ze sudu Jack Daniel´s… Pak bychom se prostě zapřísáhli, že už stejnou edici nevyrobíme. Plánujeme hodinky vyrábět z různých dřevin, za kterými se skrývají nejrůznější příběhy. Těch možností je celá řada a věřím, že originální kusy si vždy své zákazníky najdou.
Pokud byste se chtěli na tvorbu kluků podívat, mrkněte na jejich web.
