Jestli o něco téhle denverské thrash metalové partičce jde, tak o to, nebýt stejní jako ostatní. A tato snaha s sebou někdy nese i nežádoucí ovoce, třeba hádku s managementem MEGADETH. Právě o ní, ale třeba taky o novém albu „Conformicide“ a o zabíjení konformity obecně jsme si povídali se zpěvákem Davidem Sanchezem. Ochutnat z rozhovoru můžete už teď a celý na vás bude čekat v březnovém čísle Sparku.
Pocházíte z Denveru a kapelu jsi založil se svým spolužákem. Jak vaši hudbu ovlivňuje místo a podmínky, v nichž jste vyrůstali? Tak všechno z mé minulosti mě dovedlo právě na tohle místo v přítomnosti, kdy tady sedím a dělám s tebou rozhovor. (smích) A nemůžu pochopitelně vědět, jak by můj život vypadal, kdybych žil někde jinde. Ale řekl bych, že místo, kde žiju, se nijak zvlášť neprojevuje ve zvuku naší hudby.
Jste zástupci nové generace thrashmetalových kapel. Jak bys charakterizoval nejsilnější aspekty žánru a kde v něm je možné hledat prostor pro vlastní invence a kreativitu? Pro mě je thrashmetalová hudba nejlepší formou vyjádření. Thrash metal je hodně rychlý, tvrdý, plný agrese a energie a asi bych se neuměl najít v jiném stylu hudby. Takže jsem nikdy nepřemýšlel o tom, kde jsou třeba hranice žánru, protože tohle je styl hudby, který mi jde z duše a jinak to ani neumím. (smích) Taky moc rád hraju thrash naživo, protože rád vidím, jak ta hudba nabíjí lidi energií.
U thrash kapel je důležité, aby měli výborného sólového kytaristu. V čem ti přijde originální tvůj kolega Reece Scruggs? Reece je úžasný kytarista a to, co občas se šesti strunami předvádí, mi úplně bere dech. (smích) Na novém albu má pár hodně dobrých sól a je skutečně důležitou součástí kapely.
Procházela jsem si před rozhovorem váš facebook a zaujalo mě, jak často na něj přispíváte a jak se bavíte s fanoušky. Líbí se vám tenhle způsob komunikace, baví vás to nebo to berete spíš jako nutné zlo 21. století? Je to rozhodně důležité a nutné v době, ve které žijeme. Já rád komunikuji s fanoušky, ale osobně mě facebook moc nebere. Kdybychom neměli kapelní stránku, sám bych facebookový profil vůbec neměl. (smích) Ale komunikace s fanoušky skrz sociální sítě je tak trochu práce, za kterou nedostaneš zaplaceno. Musíš neustále kontrolovat e-mail a nové příspěvky na stránce, dívat se, kdo kde na co reagoval, a odpovídat. Zabere ti to hodně času. A trochu to člověka odklání od věcí v reálném životě. Ale prostě to patří k současnému životu.
Myslíš, že to dnes kapely mají v tomto ohledu snazší – všichni fanoušci jsou na dosah ruky, pořád online, mohou vás poznat lidé z celého světa, i když na koncert by to měli třeba hodně daleko… Tohle kapely před dvaceti třiceti lety neznaly. Je to jednodušší cesta ke slávě nebo v tom vidíš i nějaká negativa? Podle mě je vážně skvělé, že ti fanoušci mohou poslat dotazy nebo připomínky a ty jim můžeš hned odpovědět. Že nemusíš pokaždé psát dopis, olíznout obálku, nalepit známku a utíkat s tím na poštu. (smích) Ale jak jsem říkal, je to náročné na čas, protože těch debat s fanoušky je vážně hodně.
