Ve středu 18. prosince 2013 se v pražském klubu Futurum konal komorní koncert japonské kapely Eat You Alive, jedné z klíčových kapel japonských rockových stylů Visual Kei a Nagoya Kei, pro které je charakteristický především excentrický vzhled hudebníků i jejich příznivců. Styl se vyznačuje značnou výtvarnou stylizací, odkazující ke stránkám kultovních japonských komiksů manga.
Když jsem se na koncert připravovala, prohlížela jsem si oficiální web kapely a byla jsem trochu v rozpacích, protože jsem z fotek nepoznala, zda se jedná o ženy nebo muže. Ani podle jmen se to nedalo zjistit, posuďte sami: Hiro, Shoya, Ryohei, Kenji a Makoto. Ukázala jsem fotografii kolegům v práci, všichni je tipovali na ženy. „Estetika oboupohlavnosti“ je další znak stylu Visual Kei, jinými slovy spousta líčidel, make-upu, extravagantní účesy, vyzývavé kostýmy a občas i prvky transvestismu, pro který se používá názvu „androgynous aesthetics“. Pak jsem si však pustila nějaké jejich nahrávky na internetu a pochopila jsem, že se jedná o muže. Jejich hudba je směsicí amerického nu-metalu, popu i metalcoru. Místem zrodu „Eat You Alive“ je Nagoya a název kapely je odvozen od názvu písně jejich oblíbenců - nu-metalových „Limp Bizkit“.
Jejich první evropské turné se zastávkou v Praze je pikantní tím, že má být údajně i posledním. Turné je nazvané „The Band´s First and Last European Tour“, před dvěma měsíci kapela oznámila definitivní konec, po posledním koncertě 30. prosince. K nagojskému kultovnímu rocku ovšem patří hra se jmény a identitami muzikantů a kapel, takže je možné, že to s tím koncem nebude tak horké.
Já jsem ke klubu Futurum dorazila kolem 19. hodiny. Před dveřmi postával hlouček asi 25 lidí, z nichž většinu tvořili slečny, některé vyšňořené ve stylu Visual Kei – v krátkých sukních a punčochách, některé styl podpořily extravagantními barevnými, nagelovanými účesy. Před vchodem organizovala anglicky mluvící slečna pořadník pro vstup dovnitř, měla jsem být 43. Z anglicky mluvící osoby se vyklubala Němka, která sem jela s kamarádkou a u klubu stála již od 14. hodin. Tak tomu říkám nadšení! Tento den nepatřil k úplně nejteplejším, takže slečny strávily pár hodin v mrazu. Dveře do klubu se otevřely ve 20 hodin. Hlouček fanoušků už se nerozrostl, takže všichni účastníci se vešli k pódiu do maximálních tří řad. Největší utrpení tak nebylo u pódia, ale ve frontě na šatnu, kde zpomalený pán připomínající Ivana Hlase nestíhal nápor asi 30 lidí s kabáty.
Ve 20:30 začala hrát předkapela, francouzské duo Swansong For A Raven. Na pódiu se objevila zpěvačka Christine oděná do krásných černých šatů s krajkou, černým obojkem s černou růží na krku a čelenkou ve stejném stylu. Moc jí to slušelo a zpívala také skvěle. Jen ve vyšších polohách to trochu trhalo uši. Dvojice stihla zahrát sedm písní, mezi nimiž zazněla např. známá píseň „Fame“. Po posledním songu byli náležitě odměněni potleskem a jekotem přítomných dívek. Sympatický baskytarista Julian se směje ječícím dívkám a nabádá je k potlesku a přivolání těch, na které netrpělivě čekají – Eat You Alive. Dívky tleskají a piští, nemohou se svých idolů dočkat. Předkapela se hned po koncertě odebírá do stánku s propagací. Julian přítomné nabádá, ať si přijdou něco koupit, aby mohl zpěvačce pořídit novou garderobu.
Ve 21:10 konečně začíná intro japonské pětice z Nagoji. Slečny vřeští jako o život a mají obrovskou radost, když se na pódiu objevují mladí Japonci v celé své kráse. Chlapci začali pěkně z ostra, skvělými metalcorovými riffy. Následují např. písně The Reason, Room, Maverick, Freedom, Missing You, Lily, Hybird Status, Coke in the Vein, Clock Wise, RD in Hope. Prostě jeden nářez za druhým. Chvíli ve stylu metalcoru, pak zase skákací nu-metalové písně. Při jednom songu donutí zpěvák Hiro přítomné, aby si sedli na bobek, dovolí jim vyskočit až při refrénu písně. Slečny mají radost, když se členové kapely sami provokativně přibližují ke kraji pódia a v podstatě tak nutí přítomné dámy, aby na ně sahaly. Všichni z toho mají evidentně obrovskou radost. Při jedné z nejznámějších písní „Jennifer“ chce Hiro po účastnících koncertu obrovský kruh. A ti mu jeho přání s radostí plní, všech padesát lidí vytváří obrovský kruh, který najednou zabírá půlku sálu. Při rozeznění prvních kytarových tónů se dává kolečko do pohybu a nastává úžasná podívaná a skvělá pařba.
Ve 22:30 oznamují Eat You Alive poslední píseň. Přítomní se však nevzdávají a snaží se je zavolat zpět na pódium. O pár chvil později se jim to opravdu daří a bubeník Makoto se vrací do své „kanceláře“ a předvádí asi pětiminutové sólo. Poté přibíhají ostatní a začíná představování členů. Všichni se přiznávají, že anglicky moc nemluví, takže každý řekl jen pár slov, a zbytek svého monologu dořekl v japonštině. Nejvíce to pobavilo baskytaristu Kenji, který se po konci svého japonského proslovu smál tak, až se za břicho popadal a pak se chvíli válel na zemi v záchvatu smíchu, nožičkama házel jako polomrtvý brouk. Zpěvák Hiro zdraví anglickým „Hi“ a všichni mu jako v mateřské školce odpovídají vysokými pisklavými hlásky „Hiiii“.
Na úplný závěr zaznívá skvělá hardcorová píseň. A ve 22:50 je definitivní konec. Muž ze stánku se suvenýry slibuje přítomným autogramiádu a organizuje frontu. Členové Eat You Alive přicházejí až kolem 23:15. Chtěla jsem se dovědět, co je pravdy na tom, že se chystá definitivní konec kapely. Zeptala jsem se na to kytaristy Riohei a ten mi odpověděl, že je to opravdu tak, že sice nevydali žádné oficiální stanovisko, ale už spolu hrají osm let a je čas pohnout se dál. Někteří chtějí v hudbě pokračovat dál, ale jiní si potřebují odpočinout a s hudbou končí.
Fanynky nadšeně odcházely s podpisy svých idolů, jiné jsou smutné z představy, že už je nikdy neuvidí hrát spolu. Hlavně slečnu v mikině Pikaču to velmi vzalo, smutek byl na ní velmi vidět. Koncert se však vydařil, i přes malou návštěvnost si to všichni náramně užili. Moc se mi líbila energie, se kterou kapela hrála. Opravdu jim to hrálo velmi dobře. Jestli je jejich konec opravdu definitivní, tak je to velká škoda. Třeba se však dozvíme, že budou pokračovat, třeba s jiným jménem a v jiném složení.
Káča Hajná
Foto: Káča Hajná
