Hitlerův papež, státní suverenita naší země a tři nezvěstní hrdinové, to je nový film scenáristy, režiséra a filmového renegáta, Marka Dobeše.
Autora filmu Choking Hazard sledujeme už od momentu jeho rozhodnutí natočit hard & heavy nejnadupanější českou komedii všech dob – DOGA, VYPSANÁ FIXA, DOLORES CLAN, GREEN MONSTER, DOKTOR P.P., Daniel Krob. Proto jsme jej se zájmem sledovali, když začal pracovat na novém autorském filmu Ďáblova sbírka. Zcela nezávislý snímek na téma vlastenectví, českého národního zájmu a dopadu smlouvy Hitlera s Vatikánem, tzv. konkordátu na naši zemi, tvořil deset let. Oč větší bylo naše překvapení, když se jeho práce ukázala být vysoce aktuální. Česká republika podepsala konkordát jako tajnou smlouvu a nyní se jedná o jejím schválení. Dejme mu tedy prostor, aby se ke komplikovanému tématu osobně vyjádřil.
Díl I.
Jedna hodina po půlnoci. Byl jsem při tom. První čtení (ne)svatého konkordátu vrcholí. Sedím na návštěvnické galerii, protože na tu novinářskou mne ani jako absolventa FSV UK, tedy žurnalistiky, ani jako redaktora Sparku, nepustili. Nepatřím mezi prověřené členy redakcí, kteří tu už zdomácněli natolik, že prakticky nedocházejí a jednání mazácky sledují pouze na monitorech. Jsem tu díky tomu zcela a absolutně sám. Pode mnou se hemží poslanci. Na to, že je vlastně už nad ránem, jsou více než čilí. Mají proč. Bojují se třemi odpadlíky, kteří nechtějí spolu s nimi podrazit zájem občanů naší země. Než se ale dostanu k popisu černé poslanecké mše, která se pode mnou v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky odehrává, dovolte mi pár vět o mém novém filmu.
Jde o spojení mockumentary a found footage žánrů s celospolečenským tématem. V centru příběhu stojí tři přátelé, kteří se rozhodnout vypátrat osobní archiv Adolfa Hitlera a odevzdat ho státu. Dokumenty ukryté na našem území rozkrývají pozadí smlouvy mezi Třetí říší a Vatikánem nebo lépe řečeno Svatým stolcem, takzvaného konkordátu. Když se o jejich záměru osmnáctiletá dcera jednoho z nich dozví, má jen dvě možnosti, jak reagovat. Poklepat si na čelo nebo otce přesvědčit, aby toho nechal. Petra Bartyzalová udělala obojí. Nestačilo to. Její otec nejen beze stopy zmizel, ale policie ho navíc ještě viní z loupežného přepadení a vraždy. Teď už dívce zbývá jen jediná možnost. Prostudovat materiály, které Richard Bartyzal natočil a vydat se na jejich základě po jeho stopách. To, co z nich zjistí, jí donutí přehodnotit svůj vztah k němu. A zároveň vystaví pozornosti podzemní církevní organizace se zálibou v cejchování neodbytných osmnáctek rozžhaveným železem, která stojí za otcovým zmizením. Hledá otce, aby našla sama sebe.
A jak souvisí Ďáblova sbírka s českým Parlamentem? Právě v těchto dnes se v něm projednává konkordát. Smlouva, kterou u nás odmítl již první prezident Československa, Tomáš Garrigue Masaryk!
Prosadit tuto smlouvu, která je pro naši zemi na rozdíl od zájmů Svatého stolce zcela nevýhodná, se právě pokouší ministr zahraničí Bc. Jan Lipavský. Podepsal ji již v říjnu spolu s premiérem v režimu tajné a do jednání PSP byla zařazena v předvánočním čase až na symbolickém třináctém místě. Plán patrně zněl – schválíme jí v noci, mimo zraky občanů, pokoutně, aniž bychom vybudili zájem veřejnosti. A to i přesto, že je pro naši zemi extrémně nebezpečným precedentem. Prolamuje ústavní pořádek České republiky, zanáší české právo novými termíny, po skončení jednoho z největších transferů majetku v našich dějinách, tzv. církevních restitucích, bude spolehlivě další penězotokem Vatikánu.
Proto jsem přišel osobně a hřaduji nyní jako jediný na nepohodlném bidýlku pro veřejnost. Jak jsme si již s našimi politiky zvykli, úmluva je napsána natolik rozplizle, že bude stačit jen mírná úprava již existujících zákonů, aby paragrafy smlouvy získaly nový význam. Prozíravě známý jen a nejlépe těm, kdo o podpis usilovali již za naší první republiky – zkušeným vatikánským právníkům. Zamezil jí tehdy samotný prezident Tomáš Garrigue Masaryk, znovu byla odmítnuta parlamentem i v roce 2002 a nyní se měla potají vrátit. Jenže juristé Svatého stolce umí podpis získat, a když si ho i přes předchozí odmítnutí konečně vynutí, nepustit. Už od dob třetí říše, když podobnou dohodu uzavřel budoucí papež Pius XII. s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem, vědí jak na to. I jak konkordát udržet. Když jsem svůj film Ďáblova sbírka končil poselstvím, že „…je jedinou smlouvou s nacistickým Německem, která platí dodnes,“ netušil jsem, že bude nová smlouva s Vatikánem podepsána prakticky v den premiéry premiérem.
Nyní tedy sedím uprostřed noci sám v nepohodlné lavici divácké balustrády vysoko nad poslanci, hlídán dvěma strážnými, několika dalšími prázdnými vyblokovanými řadami oddělen plexisklem od dění pod mnou. Připadám si trochu, jako když jsem na Mírově navštěvoval Jiřího Kajínka v cele při psaní stejnojmenného filmu o něm. Jen naši političtí zástupci nemají na nohou okovy jako kdysi on. Zasloužili by si je. Nervně krouží okolo řečnického pultíku, domlouvají se mezi sebou a probodávají očima tři řečníky, střídavě zpochybňující výhodnost smlouvy u pultíku. Chvíli je přesvědčují, někdy podloženě argumentují, ale většinou jen vyhrožují, zesměšňují a snaží se manipulovat tyto tři poslance, kteří si dovolili se zněním konkordátu vyjádřit znepokojení. Jde pro mne paradoxně o zástupce České pirátské strany. Tedy formace, která mne svými častými progresivistickými a někdy až neomarxistickými postoji vždy iritovala. Nyní se její zástupci v čase adventním mohou oprávněně cítit jako M. Jan Hus s Jeronýmem Pražským před soft verzí kostnického koncilu.
Napříč politickým spektrem je tam dole pode mnou patrné srozumění – prosadíme konkordát, ať to český národ stojí, co to stojí! Jste jen tři, nás je přesila. Zmlkněte a nechte nás provést, to co jsme si usmysleli. Jsou už skoro Vánoce, chceme dát papeži dárek pod stromeček. Smlouvu, která odevzdá další kus národní suverenity do ciziny. Taková je naše vůle a vy tři se před ní skloníte. Ti tři stateční se jmenují Kocmanová, Michálek, Bartoš. A paradoxním úradkem mýtické bohyně, která se zove Slavia a zhmotňuje se takto šklebivě v sále, aby nás varovala, kam až jsme naše věci veřejné svou liknavostí dovedli, právě oni jediní tu nyní hájí českou státnost.
Marek Dobeš – scenárista, režisér a kmenový přispěvatel Rockového časopisu Spark. Autor projektů Byl jsem mladistvým intelektuálem, Choking Hazard, Kajínek, původního scénáře Jan Žižka a aktuálně černé vlastenecké komedie Ďáblova sbírka. Zhlédnout můžete v podobě TV minisérie zde: https://www.stream.cz/dablova-sbirka
