Sama o sobě je „Birth Of Violence“ skvělá deska. Po rozhovoru s Chelsea Wolfe se mi ale zdá ještě o něco výjimečnější a cennější. Vítejte v jejím světě plném kontrastů, cyklického pohybu a toužebných, byť nenaplnitelných očekávání. Být ženou vůbec není jednoduché…
Rezonuji s „Birth Of Violence“ natolik, že vlastně nemám potřebu se tě na nic ohledně té desky ptát. Instinktivně jí totiž rozumím – anebo mi to tak aspoň připadá – na základě naší sdílené zkušenosti žen žijících v 21. století. Jestlipak je ten pocit přirozeného souznění něco, s čím se běžně setkáváš u posluchaček „Birth Of Violence“? Ženství je tak jednoduchý, ale zároveň nečekaný prvek, skrz nějž jde navázat kontakt s publikem. To album mi dodává pocit sounáležitosti. Někam při jeho poslechu najednou patřím, jestli to dává smysl.
Ano! A opravdu ti za to děkuji, hodně to pro mě znamená. Myslím, že vizuální reference neustálého pohybu, točících se kol a putování mají s ženským bytím hodně společného: uchopení naší moci, přijetí našich cyklů a nálad, pohybu vpřed a růstu. Pro mě se tyto dvě věci objevovaly bok po boku. Od nějakých dvaceti pěti do třiceti pěti jsem byla pořád v pohybu, na turné a kvůli stěhování a konečně jsem si potřebovala udělat přestávku, abych se naučila o sebe fyzicky i duchovně postarat. A tento proces poznání byl katalyzátorem „Birth Of Violence“.
Teď si budu protiřečit – a asi nebude to naposled. Zatímco ona ženská zkušenost je univerzální, každá jsme zcela jiná. Jaké to je, být Američanka a koncertující umělkyně v letech 2019/2020? Pro všechny tři kategorie to jsou docela zajímavé časy…
Ten protimluv se mi líbí, protože jsem chtěla, aby si každý posluchač mohl mé písně vyložit tak, jak v dané chvíli potřebuje anebo chce. Taková už totiž hudba, coby dar, je. Pořád je to zvláštní být ženou ve světě hudby: především otevřeně dávat najevo v co věříš a co si myslíš, protože tě to vystavuje útokům a soudům. Zároveň je to ovšem také součást růstu, který jsem zmiňovala. Je důležité se naučit srát na názory ostatních, protože jinak se nepohneme vpřed.
Líbí se mi tvoje interpretace “Birth Of Violence” coby zrodu síly a vášně místo, no, násilí. Hudebně je to ale velmi něžná deska. Je to náhoda anebo záměr?
Ano, když jsem si ve svém starém slovníku našla definice “violence”, jedna z nich byla “síla emocí” což mi okamžitě připomnělo divoce kvetoucí pole květin anebo Johanku z Arku a její vášnivou a zároveň krásnou víru.
A zase si hodlám protiřečit: zatímco celkově působí „Birth Of Violence“ jemně, končí na hodně násilnou notu: zvuky bouře ve stejnojmenné skladbě „The Storm“. Co ten prudký liják a burácení hromu symbolizují? Součást života na turné? Procitnutí coby hlavní námět celé desky?
Považuji bouře za energizující i uklidňující zároveň. Po nějakém čase stráveném na cestách, ve světě, obklopená zahlcující energií, jsem vždycky ráda, když se vracím domů do svého malého domečku v horách. Potřebuju ten kontrast, abych mohla přežít a tvořit. Rozhodla jsem se “Birth Of Violence” nahrávat doma, abych tam strávila nějaký čas a konečně se zabydlela jak tam, tak v okolní přírodě. Začala jsem na desce pracovat v zimě, kdy sněhová peřina poskytovala perfektní izolaci pro natáčení. Když jsme byla skoro hotová, začala jaro a s ním bouřky. Během jedné z nich jsem dala ven mikrofon a zachytila ji jako takovou osobní vzpomínku na nádherný čas míru: tvorby, sebereflexe a spirituálního poznání.
Jedna skladba z “Birth Of Violence” mi připomíná jinou desku o hudebnici na cestách: “Scarlet’s Walk” od Tori Amos. Myslím, že je to těmi éterickými vokály. Znáš tu desku anebo je to úplná náhoda?
Nikdy jsem Tori Amos vlastně moc neposlouchala, ale moje bubenice Jess Gowrie ji miluje! Myslím si, že je úžasná a důležitá, takže je super, že ti ji “Highway” připomíná.
Popravdě se k “Highway” vracím zas a znova. Něco na té písni je. Je to jedna z posledních písní, kterou jsi pro “Birth Of Violence” napsala, že? Měla to vždycky být i závěrečná skladba? Myslím, že spolu s “The Mother Road” nádherně celou desku rámují.
Díky za pochopení! Jakmile jsem “Highway” dopsala, věděla jsem, že je to konec – jak pro mě osobně, protože jsem celé album dopsala, tak i jako konečná píseň “Birth Of Violence”, aby se kruh uzavřel. “The Mother Road” je začátek cesty a “Highway” ji uzavírá.
V interview, které jsi poskytla The Fader, mě zaujala jedna redaktorská poznámka: že je tvůj hlas tentokrát v popředí a slyšet mnohem víc než na předchozích deskách. Byl to tvůrčí záměr, aby tvůj hlas kontrastoval s tou jemnější hudbou, anebo prostě jen přirozený umělecký vývoj?
Je to záměr, abych se svým hlasem byla album od alba smělejší. Vždycky jsem se strachovala, že nejsem dostatečně dobrá hudebnice nebo zpěvačka, abych před lidmi hrála na pódiu, ale čím víc podpory jsem dostala, tím víc se snažím sama sebe postrčit a být odvážnější, takže je můj hlas víc v popředí jak na nahrávkách, tak na živo. Došlo mi, že sama miluju mnohé “nedokonalé” hlasy, které mě ale i přesto něčím přitahují, takže chápu, že jiné může stejně vábit můj hlas a já jim z něj chci dát jak nejvíc můžu, protože jsem tak vděčná, že mi svou podporou po celá ta léta poskytli příležitost se touto cestou coby zpěvačka a skladatelka vydat. Taky se díky jasnějším vokálům můžu lépe soustředit na tvoje texty.
Jeden úryvek mě mimořádně zasáhnul: “nemám dítě, ale jsem dost stará na to, abych poznala nějakou bolest”. Je to můj oblíbený moment “The Mother Road”, protože zachycuje velmi komplexní téma velmi stručným a účinným způsobem. Je to tak pronikavé a hlubokomyslné. Lidé můžou být dospělí a zodpovědní a pociťovat plnou škálu emocí i když jsou bezdětní. Jak tě ten verš vlastně napadl?
Je to jeden z nejpřímočařejších okamžiků celé desky. Coby žena v dnešní společnosti stále ještě čelím otázkám, kdy a jestli budu mít dítě, i když jsem vždycky věděla, že mi to není souzené. Nikdy jsem se nechtěla stát matkou, ale začala jsem psát písně, když mi bylo devět. Když jsme byly malé, snila moje sestra o tom, mít miminko a já snila o životě básnířky. Můžu říct, že se mi to přání naplnilo.
A jaký je tvůj nejoblíbenější moment „Birth Of Violence“?
Skvělá otázka. Myslím, že “Be All Things”. Je to pro mě komplexní skladba, protože zrcadlí moji vlastní touhu být tolika věcmi zároveň, anebo různorodé části sebe sama sladit: světlo a tmu, agresivitu a něžnost… Zároveň to ale odráží moji frustraci z očekávání, že coby žena mám zároveň být vším a udržet minulá a budoucí očekávání spolu s osobními cíli. Je toho hodně! V té písni je taky hodně jazyka ve stylu historických fantasy jako třeba Pán prstenů anebo Hra o trůny, který se mi líbí. “Válečníci, novorozeňata a královny, lev s vlkem vrčící nad věčným spánkem”. Je tam hodně, co se dá zkoumat z vizuálního hlediska, alespoň v mé hlavě.
