Dnes večer vypukne velký koncert AC/DC v Praze, avšak, jak všichni ví, místo Briana Johnsona nastoupí za mikrofon Axl Rose. Kauza probíraná snad ze všech úhlů a pozic. Nicméně na to tomto místě ji již řešit nebudeme, stejně by z toho nic nového nevzešlo. Místo to se podíváme, co říká Brian Johnson, který je trochu upozaděný v celé kauze.
„Asi před osmi lety jsem byl na automobilovém závodišti ve Watkins Glen ve státu New York a připravoval jsem se k závodu. Myslím, že jsem byl číslo tři v pořadí. Zrovna jsem si koupil novou helmu, nasadil si ji na hlavu a kluci na mě volali, že je pozdě a že to nestihnu. Takže jsem vyběhl. Jelikož jsem měl novou helmu na sobě poprvé, zapomněl jsem si vzít špunty do uší. Asi po třiceti pěti minutách jízdy mi v levém uchu lehce luplo. A já si jen říkal, co to sakra bylo? Ale ukázalo, že to je v pohodě, jediné co, tak mi asi půl roku pískalo v uchu, ale uklidnilo se to a já byl zas v cajku. A v cajku to zůstalo i dalším odjetém turné. I tak ale, na stagi nemáte žádnou ochranu. Takže když jsme turné zahájili, byl jsem dobrej a tak jsme furt jeli a jeli. No a v mém věku a ten industriální zvuk každou noc na scéně…Ale co jako co, jsi v rock and rollové kapele, tak co čekáš?“
Podle Johnsona mu začaly dělat problémy se sluchem obtíže vystupovat v moment, kdy se AC/DC vrátili z cest na podporu posledního alba „Rock Or Bust“. „Před Vánocemi v Sydney jsem byl devětkrát v nemocnici u skvělého doktora Changa a on si všiml, že jsme hráli ve Winnipegu na obrovském stadiónu venku a lilo jako z konve a byl mráz jak na Sibiři. Dostal jsem zimnici a Angus ji dostal taky. Byli jsme na kost promočení, byla strašná kosa a hned po show jsme museli letět do Vancouveru, což trvalo asi dvě a půl hodiny a naneštěstí se mi do dutin a okolo mých uší dostaly tekutiny. Ale my jsme museli jet turné dál. Jeli jsme Vancouver, San Francisco, Los Angeles a až pak jsme se konečně dostali domů a měli pár týdnů pauzu před odletem do Austrálie. A mně pořád neodlehly uši. Začínal jsem se strachovat, protože pravé ucho je na pokraji totální hluchoty. No a v Austrálii doktor Chang zjistil, že tekutiny v uchu krystalizovaly a rozežírali mi ucho. Čili jsem o mé drahé ucho přišel. Nevím kolik procent přesně, ale bylo to dost, aby to velmi zkomplikovalo všechno. Začali mě léčit. Dostal jsem trubičky do ramene a přijímal tekutiny a steroidy, abychom se pokusili to zvrátit a vyčistit to. Ale on se na mě podíval tím hrozným pohledem, který mají doktoři, když ví, že se děje něco špatného a jen tak řekl. ‚No, obávám se, že už to ucho zpátky nedostanete. Ale můžeme spolu pracovat a zkusit to.‘ A to jsme taky udělali. S AC/DC jsme odjeli celou Austrálii, což bylo super a pak další deset vystoupení v Americe. Poté jsem přišel na kontrolu, kde my řekli, že si tím vraždím uši.“
Brianovi řekli, že už nemůže hrát ve velkých arénách a sálech o rozměrech stadiónu, kde je hladina zvuku nad jeho momentální toleranci, jinak bude riskovat ztrátu podstatné části sluchu, ne-li schopnost slyšet úplně. „Ostatní z kapely viděli ty tabulky, protože jsem pravidelně chodil na kontroly a viděli ten masivní propad, a kdybych pokračoval v hraní, tak byla možnost, že bych ohluchl úplně. Angus s Cliffem prostě řekli, ‚Jonno, musí myslet na svoje zdraví.‘ Stejně jako každý okolo mi říkal, že zdraví je na prvním místě. ‚Odjel si celý rok na turné, udělal si všechno. Chceme to skončit.‘ A toto se taky stalo.“
Ačkoli Brian už asi nikdy nebude schopen vystupovat naživo, považuje se za šťastného, že měl možnost strávit tolik let v AC/DC a sdílet s nimi úspěchy.
„Lidé nerozumí tomu, že věci jsou takové, jaké jsou. Když se zraní mladý sportovec a je mu 24, 25 let, je mi jich líto, protože jim to zničí kariéru a je ošklivá věc. Mně je 68 a bude mi v tomhle roce 69 a zažil jsem fakt jízdu. Byl jsem členem jedné z nejlepších kapel světa a doktor mi neřekl, že mám rakovinu nebo něco smrtelného. Zažil jsem s klukama tolik srandy a měl jsem ohromné štěstí, že jsem mohl prožít takovýhle život. Za to jsme neskonale vděčný. A taky jsem vděčný, že jsem tím prošel v celku.“
Je příjemné vědět, že Brian bere nepřízeň osudu s humorem a nadhledem. Jeho kariéra a život vydají za životy několika dalších. Drž se, chlape!
