Už si ani nevzpomenu, kdy naposledy jsem byl na koncertě, na němž bych si nezapálil a nemusel na pódium koukat přes les foťáků. A ještě k tomu v obleku. Nejspíš ještě v době, kdy jsem kouření považoval za frajeřinu, nikoliv za zlozvyk, a kdy se do fotoaparátů vkládaly takové nahnědlé pásky. Kinofilm se tomu myslím říkalo. Příjezd Tarji Turunen a Mikea Terrany s projektem Beauty and the Beat však znamenal ortel pro moly, kteří se za ta léta usídlili v mém saku a já neodolal pokušení zjistit, jestli je tak jedinečný, jak se tváří.
První z hvězd večera se připojila hned po úvodním výběrovém entrée zlínských filharmoniků, u něhož jsem nabyl podezření, že mělo mě a mně podobné kulturní barbary srozumět, že „ta klasika přece není vůbec špatná“. Rozpaky na sebe ale nenechaly dlouho čekat. V podstatě se dostavily okamžitě, jakmile Terrana začal kompozice variovat dle svého projektu SINFONICA, na němž si tolik zakládá. Ačkoliv na pódium nakráčel v obleku s vážnou tváří a odcházel z něj ve své druhé roli, roli vtipálka převlečeného za Mozarta, po většinu času působil jako neohrabaný Terranosaurus Mike, který kam šlápl, tráva nerostla. Jeho účast na pódiu znamenala nerovný souboj, v němž křišťálový zvuk orchestru mohl navzdory početní převaze jen stěží zvítězit. Asi jako když si doma chcete při sklence vína vychutnat Eroicu a sousedův fracek vám do toho ve sklepě řeže do škopků. A při vší úctě, každý další rádoby inovativní přechod tenhle konstrukt ještě více podkopával.
Tím spíš pak Tarja působila jako zjevení. Novopečené maminky záviděly postavu, muži možná i něco víc, společně pak tleskali obdivuhodné hlasové vybavenosti téhle královny, která vůbec není ledová. Zpěvačka rozdávala úsměvy na všechny strany, při muzikálové „I Feel Pretty“ se laškovně pohupovala a dokonce si neváhala vykasat svou róbu a usednout za bicí. Rockerům představila operní árie, těm, co přišli spíš za zážitkem z klasické hudby zase tvorbu QUEEN či rockový odvaz v zeppelínovském medley. To byl také jediný moment, kdy Terranova přítomnost na pódiu získala své opodstatnění, ovšem nakonec mocnými údery bicích zašlapal i snaživé sboristy suplující Plantův ječák v „Immigrant Song“. V tomto ohledu se Beauty and the Beat vyjevil především jako projekt s ohromným edukativním potenciálem, který bezpochyby všem přítomným rozšířil jejich hudební obzory. Dokonce jsem snad v publiku zahlédl učitelku, která mě před lety v Besedním domě při povinné školní návštěvě vystoupení filharmonie napomínala „Tesař, nespěte!“ S Tarjou něco takového nehrozilo...
