Hard rockové pokračování zlínského nabitého víkendu bylo dáno do rukou Axela Rudiho Pella a jeho bandu. Sice se osádce našeho vozu opět nevyhnula nepříjemnost v podobě objížďky havárií zablokované cesty před Vizovicemi, ale německý předskokanský dorost v podobě REBELLIOUS SPIRIT jsme už naštěstí mohli sledovat na vlastní oči. Už jsem měl tuto čtveřici možnost vidět zhruba před rokem, ale festivalový kontakt nebyl tak podrobný jako stání přímo pod zlínským pódiem. Instrumentálně to klukům šlapalo výtečně, ale zdálo se mi, že oč lépe se Jannik představil jako kytarista, o to hůř mu šly vokály. I v doprovodných zpěvech to občas zaskřípalo, a tak mohu označit výkon REBELLIOUS SPIRIT spíše za snaživý, než aby s příchodem svého druhého alba „Obsession“ potvrdili stoupající tendenci svého živého projevu. Uvidíme, třeba se kluci ještě potřebují pořadně rozkoncertovat a s tím přijde i kýžená jistota.
Můj vztah k tvorbě Axela Rudiho Pella je zcela rozpolcený. Především v posledních albech marně hledám něco, co by mě donutilo si je pustit několikrát za sebou a živě i díky tradici neustálého bezúčelného sólování, k čemuž velkou měrou přispíval i bubeník Mike Terrana, mě před pár lety odradil až do té míry, že jsem z jednoho koncertu odešel dávno před jeho koncem (a věřte, že toto nedělám často, prakticky vůbec). Jenže příchod bubenického matadora Bobbyho Rondinelliho a především letošní vydařený set v německém Balingenu mě přesvědčil, že se opravdu nemá nikdy říkat nikdy. A i nyní s odstupem pár dnů můžu říct, že tentokrát ARP band překvapil a exceloval na celé čáře. Bobbyho příchod vnesl do hudby poctivého ducha hard rocku, skladby si skvěle sedly a když k tomu připočtete fantastického Johnnyho Gioeliho, který se vydal do poslední kapky potu, byl na spadnutí neočekávaný zážitek. Axel se tentokrát ani jednou nepustil do pidlikání mimo skladby, vše se odehrálo v rámci jednotlivých položek koncertu a ten i díky tomu neskutečně šlapal. Přestože Johnny ohlásil, že se omlouvá, protože je nachlazený, nebyla na jeho výkonu patrna žádná indispozice. Naopak, opět lítal jako čert po celém pódiu, hecoval a skvěle zpíval skoro dvě hodiny. Ale i Axel se tentokrát choval vstřícněji k publiku. Nějak mi připadlo, že se do kapely, která byla vždy precizní a plná skvělých muzikantů, vrátila pohoda a hard rocková energie. Nemohu zapomenout ani na uvolněného Ferdyho Doernberga, který nejenže citlivě jistil svého šéfa od kláves, ale přidával opět velmi kvalitní doprovodné vokály. Axel Rudi Pell a jeho band odehráli stručně řečeno koncert, který bych od něho vůbec nečekal. Však za to taky pánové sklidili obrovské ovace a myslím, že se brzy do Zlína vrátí, neboť na tomto večeru velmi těžko hledat nějakou slabinu, takže proč si ho v blízké budoucnosti nezopakovat.
text: Jan Kozák
