Uzrál čas, aby ALEŠ BRICHTA PROJECT přišel s novou deskou. Na syrový debut „Údolí sviní“ navazuje zpěvák se svou kapelou ještě tvrdší a rozhněvanější deskou „Anebo taky datel“. Sešel jsem se tedy se zpěvákem jednoho parného podvečera v hospodě Na Samotě, abychom probrali věci okolo nového alba. Odtud jsme se dostali až například k současným společenským problémům. Celou verzi rozhovoru si budete moct přečíst v srpnovém Sparku.
Čím to, že jsi na novém albu PROJECTU ještě naštvanější než na „Údolí sviní“? Neřekl bych naštvanější, ale když jsem ho nazpívával, měl jsem zrovna - i ze skladeb - takovýhle pocit. Říkal jsem si, že by se k nim tento projev hodil, takže jsem zpěv v podstatě přizpůsoboval muzice. Nebylo to o tom, že bych měl být naštvanější nebo ne, ačkoliv některé věci jsou hodně křáplé.
Zarazilo mě, že na „Anebo taky datel“ není balada typu „Lásky jedný plavovlásky“ z „Údolí sviní“… To bylo účelové. Neusoudili jsme, že bychom měli potřebu dávat na desku nějakou podobnou věc. Kluci přitáhli muziku, z níž se vybralo jedenáct skladeb – říkal jsem si, jestli to není moc, že by stačilo deset, ale nakonec jsme jich vybrali jedenáct – a nebyl důvod zařadit na album baladu. Podle mě je deska relativně pestrá, ale drží pohromadě. Kdyby se na ni cpaly nějaké pomalé věci, asi by se už rozházela.
Ve skladbě „Hlad“ zpíváš o člověku - sobci -, který je rozmazlený blahobytem. Vidíš v tomhle největší problém dnešní společnosti? Myslím, že ne, ale spíš mi jde o tohle: Viz. situace kolem imigrantů. Zdrhají k nám, protože hladoví atd. Podle mě by si lidé měli vždycky zamést před vlastním prahem, což znamená, aby si zařídili fungování místa, kde žijí. Je to jejich starost, kterou za ně nikdo nevyřeší. Nevidím důvod, proč bychom se o ně měli starat a – jak se říká – podávat pomocnou ruku, kterou nám za odměnu ukousnou. Vidím v imigraci velké riziko a jsem zásadně proti ní. Na druhou stranu si myslím, že si musíme uvědomit, že ne všude to funguje. Neuvědomujeme si, že se vlastně máme dobře. Stěžujeme si, že spousta věcí nefunguje, ale oproti velké části zbytku světa se opravdu máme relativně dobře. Myslím si, že u nás není to, že by někdo měl vysloveně hlad. Nedokážeme si představit, že by taková situace nastala. Ale nikdo neví, co se v který den a v kterou hodinu může stát, ať už z důvodu přírodní katastrofy nebo nějakých převratných společenských změn. Může se také stát, že budeme čučet a lidi nebudou mít ani na chleba, protože prostě nebude. „Hlad“ je moje vyjádření toho, že nikdy nevíme, jestli někdy nebude hůř a otázka je, jestli jsme na to vůbec psychicky připraveni.
Pokračování rozhovoru v srpnovém Sparku...
