SONATA ARCTICA, FIREWIND, SERIOUS BLACK
Datum konání: 10. 10. 2024, Zlín, Masters of Rock Café
Power- (a speed-) metalový bonbónek jsme dostali k rozbalení právě v čase, kdy z hlediska ročních období symbolicky začíná slábnout ohnivý vítr, seriózní čerň noci se rozprostírá čím dál více a zatím jen nesměle zní z velké dálky arktická sonáta. Prakticky však lilo jako z konve, a proto bylo záhodno do zlínského klubu zapadnout co nejrychleji, nejen kvůli mokru za krkem, ale i kvůli mezinárodní grupě SERIOUS BLACK, která si stále a úspěšně upevňuje své postavení mezi powermetalovou konkurencí.
Přestože na z mého pohledu výbornou předposlední desku „Vengeance is Mine“, první se zpěvákem Nikolo Mijičem, se kapele tak úplně nepovedlo novinkou „Rise of Akhenaton“ navázat. I SERIOUS BLACK totiž své skladby začali zpřístupňovat ještě širší posluchačské obci, ubylo razance a zároveň i elegantní melodiky a naopak se vloudila střední (tleskavě skandovací) tempa a jako by od teď každá skladba mu-se-la-mít-stůj-co-stůj-chyt-la-vý-re-frén-hej-hej-hej. Pětice i ze staršího materiálu vybrala podobné záležitosti, nezapomněla pozvat na pódium hostující zpěvačku a dostalo se i na rozezpívávání po queenovském způsobu, což při předskokanské půlhodině a něco vždy zavání plýtváním časem. Popravdě mi ten večer připadlo, že Mario Lochert a spol. hladí fandy až moc po srsti. Snad jejich na příští rok ohlášené headlinerovské turné, které si přes výše uvedené věty SERIOUS BLACK zcela zaslouží, přinese pestřejší záběr a vytáhne nejen ony powermetalové šlehy, ale i heavyrockové nápěvy, v nichž je Mijič naprosto dokonalý.
Z tohoto pohledu se s tím FIREWIND naštěstí vůbec nepárali. Power/speed postavený na kytaře v současnosti jednoho z nejlepších strunatců Guse G. musel strhnout hned od prvního tónu. Herbie Langhans rovněž působí, že v kapele zpívá dvacet let (a má tedy všechny desky perfektně zažité) a ne pouze čtyři, ale suverénní jsou i dlouholetý Gusův parťák – basák Petros Christo, i razantní bubeník Jo Nunez, který taky (čas nezastavíš) kroutí ve FIREWIND třináctou sezónu. V podstatě mě už pár let na koncertě FIREWIND vlastně štve jen ten závěrečný „Maniac“, i když jako netolerantní hovado uznávám, že Gus hraje sólo vždy naprosto excelentně. Osobně bych si však dal raději něco jeho archivního, vlastního, třeba cokoliv z trojky „Forged by Fire“.
SONATA ARCTICA na mě posledně v Brně působila zejména v první půlce poněkud zmrzle. I proto jsem si nebyl jistý, zda Finové dokážou všechny své finty, které tak znamenitě fungují na řadovkách, převést na pódium. Skutečnost byla taková, že novinkové skladby z „Clear Cold Beyond“, kterými kapela začala, jsou neskutečné koncertní šlehy, a to i přes některé zcela nehitové harmonické a tempové zvraty. Pravděpodobně je to tím, že daleko více je zapojený Elias Viljanen, který nepůsobil tentokrát jako čestná stafáž, ale mohl předvést daleko více riffů, sól a vyhrávek.
A druhá věc, která celému koncertu dodala spoustu energie a mně vrátila nadšení i z živé verze SONATA ARCTICA, byl daleko větší počet speedmetalových skladeb či aspoň fragmentů. Najednou se zjevil daleko příkřejší kontrast mezi různými tvářemi skupiny (asi jak byste se dívali na obal alba „Silence“) a pak o mnoho lépe vyzní a více si jako posluchač vychutnáte i jemnější popmetalové melodie. Takhle tedy drazí finští sonátníci ano a klidně i hustěji, jako ten déšť, který nám toho dne bušil do kapoty auta.
Text: Jan Kozák